III. Reformace

Vydáno: 6.8.2019 | Autor: Administrátor | Zpět

Příchod reformace na Moravu

Jak jsem již uvedla, na Moravě byly dobré podmínky pro to, aby se zde mohla šířit reformace. Stavy si v tomto prostoru v podstatě vymohly nepsanou dohodu - čí země, toho náboženství a držely se zásady, že otázky víry nemá rozhodovat královská moc (konkrétně se o tom přesvědčíme později). Proto se zdá možná překvapivé to, že na Moravě se luterství lavinovitě šířilo nejprve v královských městech. Tedy překvapivé vzhledem k tomu, že panovník, tj. vrchnost těchto měst, byl jasně prokatolicky orientován, a tudíž by ho měli podle výše zmiňované zásady ve stejném náboženském vyznání následovat i jeho poddaní. Zde je nutno dodat, že ve dvacátých letech 16. století vlastně až do nástupu Ferdinanda Habsburského byla královská moc značně oslabena a zaměstnána převážně boji s Turky, a že v královských městech měl sice panovník svého zástupce (podkomoří), ale vládla zde i městská rada. K tomu musíme připočíst sympatie velké části německy mluvícího obyvatelstva královských měst vůči dění v Německu, které našly své vyjádření i v přijetí luterství. Dalším argumentem pro možnost rychlého šíření protestantství je neorganizovanost utrakvismu na Moravě. Ten zde našel ohlas v 15. st. převážně u šlechty (královská města zůstala katolická), ovšem dolní konzistoř měla působnost pouze pro Čechy, na Moravu nezasahovala, a tím tak vlastně nepevnost utrakvismu poskytla volný prostor pro pronikání reformace. A navíc ještě utrakvismus mimovolně sloužil jako ochranný pláštík pro reformované. Ti byli totiž pro svou náboženskou příslušnost pronásledováni, a aby se vyhnuli postihům, vydávali se před úřady nezřídka za utrakvisty, protože podobojí bylo pro Čechy i Moravu oficiálně povoleno. Jak dále uvádí Válka, "reformační nauky vyjadřovaly náboženské, sociální i politické tužby obyvatelstva" a snad i proto našla reformace takovou širokou odezvu. Zde bych ráda dodala, že pokud hovořím o reformaci, mám na mysli především luterství, a pak také ještě novokřtěnce, protože právě ti se do prostoru Znojemska dostali, o ostatních reformovaných směrech či sektách zde není zpráv. Už podle reformačních směrů je tedy jasně patrné, že rozhodující vliv na Jižní Moravě měla přímo reformace německá.

Jako první moravské královské město, kde bylo luterství přijato, se uvádí Jihlava. Již r.1522 sem přišel z Vídně osobní Lutherův přítel Pavel Speratus. Po úspěšném kázání byl městskou radou požádán, aby v Jihlavě zůstal a převzal faru po právě zemřelém městském faráři. Král městu na popud biskupa napsal, že Speratus nemá ke svému působení povolení církevních úřadů a pohnal kazatele před biskupský soud v Olomouci. Biskup však proti Speratovi pod vlivem stavů nějak nezasáhl, takže ten se vrátil zpět do Jihlavy. Až na zásah krále byl Speratus vypovězen ze země.
Analogie k této události nalezneme po celé Moravě. "Podobně se chovala i jiná města, kde Němci převahu měli, jako Brno, Znojmo a Olomouc, v nichž protestantismus tak zmohutněl, že katolíkům odnímány během času téměř všecky kostely a oni všeliké potupy a protivenství od protestantů snášeti museli." Při této zprávě si nutně klademe následující otázku : Kam se poděla ona zmíněná moravská tolerance? Proč byli reformovaní pronásledováni a proč oni katolíkům opláceli stejnou mincí? Já osobně si tuto situaci vysvětluji tak, že je především třeba rozlišovat, zda-li v souvislosti s tolerancí hovoříme o rovině oficiálních královských nařízení, o rovině jejich uplatňování v praxi královskými úředníky, či o rovině konkrétních mezilidských vztahů. Oficiální linie královských mandátů byla zcela jasná - existence jiného vyznání než katolictví (se svou specifickou formou podobojí) se nepřipouští. Panovník však na Moravě neměl zase až takovou moc, aby mohl účinně zasáhnout proti všem úředníkům a už vůbec ne šlechticům, kteří nejednali v souladu s královskou vůlí. Právě na této úrovni se mohla uplatňovat náboženská tolerance, když pán nechal na svém panství žít poddané různých vyznání a ještě například poskytoval ochranu uprchlým a pronásledovaným. Nesmíme si ovšem tento stav idealizovat, za onou tolerantností se někdy skrývala možnost vyjádření postoje nesouhlasu a odporu vůči panovníkovi, jindy zase majiteli panství plynuly z pobytu reformovaných ekonomické výhody, neboť ti byli často ochotni učinit jisté hospodářské ústupky výměnou za volnost ve víře. Šlechta také jistě věděla, že si podobná gesta může dovolit, protože měla dvoutřetinovou většinu na zemském sněmu, na kterém byl panovník závislý (např. schvalování daní), a navíc ke své velké výhodě držela při sobě. I přesto je však možno říci, že v této rovině panovala na Moravě jistá míra náboženské tolerance tak, jak ji chápeme v dnešním slova smyslu. Třetí rovinu, v níž mohla tolerance dojít uplatnění, jsem si označila jako konkrétní mezilidské vztahy. Jedná se o oblast, kterou jen stěží můžeme zpracovávat z přímých pramenů. Ty totiž neexistují. Královské nařízení bylo vydáno a často nám i do dnešních dnů zůstává zachováno, ovšem co si mysleli a jak se chovali obyčejní obyvatelé měst či venkova, jak oni se stavěli k existenci dvou i více křesťanských vyznání vedle sebe, se v záznamech nedočteme. Zbývá nám jen opírat se o nenápadné a často jakoby vedlejší informace, pátrat mezi řádky a vytvářet z našich dosavadních znalostí a na základě zkušeností pravděpodobné konstrukty, a s těmi pak pracovat.

Reformace ve Znojmě

Určit přesný příchod reformace do Znojma, podobně jako např. do Jihlavy, je problémem, především kvůli nedostatku informací. Nicméně můžeme usuzovat, že i ve Znojmě počátky reformace odpovídaly situaci v ostatních královských městech, to znamená, že "během 1. pol. 16. st. přijala většina německy mluvícího obyvatelstva moravských královských měst luterskou nauku." Zprávy o 20. letech 16. st. jsou kusé a dosti nejasné. S jistotou můžeme říci, že ve Znojmě vznikl v této době malý sbor novokřtěnců , ovšem o luteránech se dozvídáme pouze tolik, že jejich učení pronikalo do města. K roku 1524 máme dochovánu zprávu, že farářem u sv. Mikuláše ve Znojmě byl jeden z louckých řeholníků. Protože loucký klášter byl ještě v této době řádnou součástí katolické církve, domnívám se, že nás tato zpráva opravňuje k tvrzení, že r. 1524 byla fara i farnost sv. Mikuláše ještě katolická. Luterství se totiž v této době šířilo hlavně skrze putující pastory a kazatele, a tak, byl-li duchovní katolíkem, neměli měšťané příležitost k hlubšímu proniknutí do nauky reformovaných. Novokřtěnci, vyhánění po porážce selské války z německých krajin, přicházeli na Moravu a zakládali zde své malé obce. Král Ferdinand I. však proti novokřtěncům vydával přísné mandáty, které je vypovídaly z královských měst. Roku 1528 a 1535 bylo ve Znojmě dokonce několik mužů a žen této sekty popraveno. Tím ale vědomosti o existenci novokřtěnců ve městě Znojmě končí. Vzhledem k tomu, že později se ještě na Znojemsku s vyznavači této sekty setkáme (viz dále), lze usuzovat, že i přes kruté pronásledování nepřestali novokřtěnci tajně buď přímo ve Znojmě nebo jeho blízkém okolí působit.

Další konkrétnější informace o průběhu reformace ve Znojmě máme až od poloviny století. Ve čtyřicátých letech 16.st. se objevuje kazatel sympatizující s luteránstvím na faře sv. Michala, která, jak již víme, patřila pod patronát znojemských klarisek. R. 1545 nařizuje král znojemským, "aby postavili biskupu olomouckému svého faráře od sv. Michala, protože je nepořádný a bludný". Ale městská rada prý raději vzkázala, že jim utekl. Právě tato zpráva je pro nás první informací o neuposlechnutí královského nařízení ve Znojmě. To se pak až do doby Ferdinanda II. stalo tak častým, že bychom snad o těchto případech s trochou nadsázky mohli hovořit jako o novém zvyku. Další na sebe nenechaly dlouho čekat. R.1551 postoupily klarisky městu ke koupi patronát ke kostelu sv. Michala, neboť nebyly s to svému patronátnímu postavení dostát. Ferdinand I. schválil prodej s podmínkou, že se nezapomene na česká kázání, a že budou ustanovováni jen katoličtí faráři a kazatelé. Panovník takto důsledně napomínal Znojmo z prostého důvodu - situace si to žádala. Odhaduje se totiž, že na Moravě byla v polovině 16.st. asi jen desetina far obsazena katolickými faráři a Ferdinand jistě nechtěl tento nepoměr ještě dále zvyšovat ve svůj neprospěch. Jak ale vidíme, nebralo město svou vrchnost příliš vážně, protože r. 1555 byl kazatelem ustanoven protestant Jan Fryk. Buď to byl on nebo některý z dalších protestantských kazatelů, kterých se ve Znojmě, jak bylo obvyklé, vystřídala celá řada, o kom máme zanechanou zprávu, že svá kázání zakončoval modlitbou "aby Bůh všech věřících od moci turecké a papežské, kteréž křesťanstvo a slovo Boží potupují, zachovati ráčil". Král samozřejmě nařídil takového kazatele vyhnat, ale opět marně, neboť kazatele chodili poslouchat i někteří kněží, mezi nimi i opat louckého kláštera . Dříve než se v další kapitole budu zabývat tím, jak k takové situaci mohlo dojít, je nyní na místě pozastavit se nad problémem tolerance ve Znojmě.

Zde musím bohužel znovu opakovat onu neradostnou větu - nemáme dostatek informací. V literatuře jsem se nesetkala se sebemenší poznámkou o projevech tolerance ve Znojmě a jeho okolí. Jak si to lze vysvětlit? Když se Mezník zamýšlí nad příčinami tolerance na Moravě, udává jako jeden z důvodů zvyk obyvatel od dob husitství na existenci dvou vyznání vedle sebe, jako druhý důvod převahu stavů oproti panovníkovi a jako třetí pokles vlivu katolických institucí (viz též s. 1 - 2). Aplikujeme - li tyto teze na prostor Znojemska (mám na mysli Znojmo a jeho nejbližší okolí, ne současný znojemský okres), vyplyne nám jako výsledek to, že tolerance v tomto regionu nemohla vlastně ani vzniknout. Z velké části německé Znojmo se jazykově českému husitství neotevřelo, zůstalo věrně stát na straně Zikmunda, ba navíc v něm byli kališničtí vzbouřenci popravováni. O zvyku obyvatel na dvojvěří tedy nemůže být řeč. Město Znojmo bylo sice součástí moravských stavů, ale převaha převážně šlechty nad panovníkem se zde neuplatňovala, protože král byl znojemskou vrchností. Jediné, čeho jsme v tomto směru svědky, je ona výše zmiňovaná neposlušnost města (a to neplatí pouze o Znojmu) vůči panovníkovi. Ta má dle mého názoru původ v poklesu moci panovnických a církevních institucí a v celospolečenském klimatu 16. století. A tak jsme bohužel svědky neustálých sporů, konfliktů a třenic mezi katolictvím a protestantstvím. Pokud byla znojemská městská rada katolická, bojovala nesmiřitelně proti protestantům, v případě luteránské rady nastupoval zase boj s papeženci.

Reformovaná Louka

Loucký klášter jsme opustili roku 1526, kdy byl asi nejbohatší moravskou duchovní vrchností a ve všech směrech vzkvétal. Jakým způsobem do něj tedy pronikla reformace? Nevíme, zda - li se loučtí řeholníci setkali s luterstvím ještě i jiným způsobem, ale reformace svůj konkrétní přístup do kláštera uskutečnila skrze protestantské kazatele ve městě Znojmě. Pomyslná cesta pro přijetí nového učení musela ovšem již být předem připravena. Hovořím - li v předchozí kapitole o celospolečenském klimatu 16. st., shrnuji se pod toto poměrně nejasné a téměř tajemné označení právě souhrn různých podmínek, které napomohly uplatnění reformace u nás. Na prvním místě bych uvedla rozpory uvnitř církve, která byla ve středověku pilířem státu, nyní však nutně potřebovala vnitřní reformu. K církevní obnově však z míst k tomu povolaných nedocházelo, a proto snad musela nastoupit nejprve reformace, aby onu pravou reformu probudila. Po změně však toužila nejen církev, ale i společenské zřízení. Od 15. st. rostl význam měšťanstva a v hospodářských vztazích postupně docházelo k zatím nenápadnému přechodu ke kapitalismu. V 16. st. lze také hovořit o obecném úpadku mravů - šířila se nevázanost, opilství a nezřízené hodování, jak si často stěžují sami současníci. Na tom se jistě podílel vzestup blahobytu obyvatelstva a také proniknutí renesančního ducha do české společnosti. Život v tomto duchu byl s vysokou pravděpodobností podpořen i luterským učením samým a to sice tezí, že ospravedlnění člověka nezávisí na jeho skutcích, ale na víře. Připočteme -li k tomu opravdu malý počet dobře vzdělaného kněžstva vlivem nedostatečného nebo nekvalitního působení vyšších církevních institucí, nemůžeme se pak divit, že si reformace našla své místo i mezi řeholníky a řeholnicemi klášterů. Prostor jí byl dán především tam, kde panovala nespokojenost s dosavadními poměry ať už církvi či v celé společnosti, a kde žila naděje, že právě nové učení přináší vytouženou a pravou změnu.

První společnou zmínku o luterství a louckém klášteře máme z doby opatování Ondřeje Bílého (+1545), který ovšem ještě stál na straně katolicismu. Varoval totiž městský magistrát před četnými predikanty a nespokojil se moc s odpovědí rady, že přikázala kazateli mluvit jen pravdu. Tento fakt by korespondoval s již výše zmíněným údajem o reformovaném kazateli u sv. Michala. Opat Ondřej už se potýkal s nedostatkem peněz, a tak byl nucen prodat či zastavit některé vsi a desátky. Když r.1540 žádal hradišťské probošství sv. Hypolita o splacení starého dluhu 200 kop grošů, musel místo peněz přijmout pustou ves Němčice jako zástavu, protože i finanční situace křížovníků byla tíživá. Na konkrétním příkladu dvou znojemských klášterů pozorujeme, že církev v první polovině 16. st. chudla. Jednou z příčin tohoto stavu byly vysoké finanční nároky kladené na kláštery jednak papežem a jednak panovníkem na boj proti Turkům. Tradiční zdroj příjmů - poddaní stačili pokrýt jen běžné náklady. Existence a rozkvět klášterů byly v největší míře závislé na velkých donacích bohatých feudálů, panovníků a šlechty. Panovník sám však, jak už víme, na Moravě příliš majetku neměl. A šlechta, která se hojně přikláněla na stranu luterství, neměla tak důvody obdarovávat ze svého katolické kostely a kláštery, spíše naopak byla ráda, když se mohla obohatit na úkor některého z nich.

Po Ondřejově smrti byl opatem zvolen Metoděj Hrůza, jemuž, jak uvádí Winter, bylo jméno skutečně znamením. Biskup Jan Grodecký o louckých mniších praví, "že jsou ve větším díle do jámy nestydatosti a pohoršení vpadli", protože někteří se oženili, někteří utekli a stali se luterány. Z doby Hrůzova opatování se nám zachovala visitační zpráva císaři z r.1568. Klášter i kostel značně zpustly, opatství se topilo v dluzích a počet řeholníků klesl natolik, že nebylo možné osadit všechny klášterní fary. Do kostela pršelo, na oltářích chyběly ubrusy, věčná lampa byla vyhaslá. Ruku v ruce s tím upadaly i mravy mnichů. Opat byl údajně ženatý 35 let s jakousi Reginou, a když mu r.1567 zemřela, nastoupila na její místo žena jménem Anna. Mniši byli všichni buď ženatí nebo měli u sebe ženy a ani nebyli řádně vzdělaní. Opat sám navštěvoval luterská kázání. Situace v ostatních znojemských klášterech nebyla o mnoho lepší.

Znojemské konventy ve století reformace

Celkově bychom mohli říci, že se ostatní znojemské kláštery, tak jako většina moravských klášterů, nacházely od 1. pol. 16. st. v období stagnace. Kláštery pečovaly o své vnitřní vybavení a v mnoha z nich nedocházelo k žádným novým stavbám. Společné jim též byly finanční problémy a hospodářské těžkosti, neboť ve své existenci byly závislé na dobrých vztazích se šlechtou a s bohatými donátory. Do tohoto stavu přišla reformace.

Že se klášter klarisek nacházel v 1.polovině 16. století v tísnivé situaci, dokládá již onen zmíněný prodej patronátního práva ke kostelu sv. Michala městu Znojmu. Při visitaci kláštera roku 1575 se z o ní dochované zprávy dozvídáme, že klášter upadl i mravně. "Klausura byla otevřena ve dne i v noci, abatyše chodila v občanském šatu, navštěvovala hostince a taneční zábavy."

Konvent dominikánů byl r.1555 těžce stižen požárem a zbyli v něm jen tři starší kněží. Uvádí se, že jejich převor se mohl na ulici objevit jen v občanském šatě, pokud nechtěl být obtěžován. Zášť protestantsky smýšlejících obyvatel je patrná i vůči hradišťskému probošství sv. Hypolita, když r.1574 městská rada zavřela proboštův dům ve Znojmě kvůli obchodnímu sporu a protestantský dav dům strhl a zbořil (a právě zde zmizel onen zmíněný archiv, který by nám dnes mohl mnohé přiblížit). Jediným katolickým nekonventním farním kostelem zůstal ve Znojmě sv. Mikuláš a i tam se městská rada snažila prosadit reformované kazatele (viz dále). Vidíme tedy, že příchod reformace způsobil nebo alespoň podpořil uvolnění mravů i mezi služebníky církve, a to pak způsobilo rozklad celé církevní struktury. Jednoznačně tedy můžeme říci, že účinky reformace se na klášterech projevily negativně. Ke komu bychom snad mohli vzhlížet s nadějí jako ke světélku přinášející Louce obnovu, je samotný řád premonstrátů. Ovšem i ve Francii se v církvi projevily nám již neblaze známé zkušenosti zemí zachvácených reformací, a tak s podporou řádu nebylo možno počítat.

Premonstráti ve století reformace

Zajímavé je sledovat, že existenční problémy klášterů nebyly v 16. st. společné pouze opatstvím Čech a Moravy, ale i samotné kanonii v Prémontré. Ze třicátých let 16. století máme zaznamenán vleklý spor o volbu generálního řádového opata, který byl nakonec dosazen papežem Pavlem III. Nový opat se prý o řád vůbec nestaral, využil jeho majetku ve svůj prospěch a zakázal dokonce přijímat novice. Ke ztížení podmínek přispěla jistě i nepříznivá politická situace ve Francii a neustále se šířící protestantismus. Obrat k lepšímu nastává až za opata Jana XII. (1572-1596), který se zasadil o přísnou reformu řádu a osobně visitoval kláštery ve Francii, Flandrech, Brabantsku a Hannoversku. Ve stejné linii pokračoval i Janův nástupce František de Longoprato (1596-1613), ve svém působení taktéž velice kladně hodnocený.

Premonstrátská Louka se stala dceřiným klášterem strahovského Monte Sionu. On sám se ovšem v 1. pol. 16. st. potýkal s problémem častého střídání opatů a s nedostatkem financí. Aby klášter mohl přispět požadovanou částkou na válku proti Turkům, musel ještě prodat i některé své pozemky. Po polovině 16. století nacházíme klášter za "hýřivého a prostopášného"(Čermák) opatování Jakuba ze Šternovic (1560-1579) dokonce opuštěný. Zlepšení situace nastalo až po vydatné pomoci císaře Rudolfa II. a jeho matky klášteru a s příchodem Jana X. Lohelia (1586-1612) do funkce opata. Tento muž, mimochodem žák jezuitů, se posléze stal i arcibiskupem pražským, což samo svědčí o jeho schopnostech.

Podobné osudy prožívají také ostatní česká a moravská premonstrátská opatství. Značně na příklad polevila kázeň u zábrdovických premonstrátů za opata Kašpara Schönauera (1568-1589), i když on sám patrně o obnovu mravů usiloval. O velikonocích r. 1587 tropilo několik mnichů na Cejlu nepřístojnosti a Schönauer je kryl, což se samozřejmě nelíbilo biskupovi, a tak dal svou nespokojenost najevo. Ale stížnosti na neukázněný a nemravný život konventu pokračují přesto i v dalších letech. 

Jaký tedy vyplývá z těchto jednotlivých konkrétních ukázek závěr? Situace, jak jsme si ji nastínili už na případu Louky, byla všude velice podobná. S příchodem reformace došlo k uvolnění chování řeholníků a řeholnic, nedbalo se na řádné povinnosti a naděje na nápravu z vlastních vnitřních zdrojů byla velice malá, nehledě k tomu, že by ve stavu celkového úpadku nemohla dojít opravdu reálného uplatnění. Pomoc při obnově poměrů je tedy nutno očekávat novým impulsem zvenčí. Tím se pro celou katolickou církev stal Tridentský koncil (1545 - 1563). Na něm proběhla vnitřní očista katolických institucí a nejvyšších míst, která pak mohla nastartovat proces obnovy pro celou církev. Kromě jiného zde byly stanoveny požadavky reformy mravů kněžstva i laiků, prohloubení víry a řádného vzdělání. Konkrétního uplatňování uvedených tezí se s podporou papeže ve velké míře ujalo Tovaryšstvo Ježíšovo, uvedené do našich zemí roku 1556. Stejně tak jako jsme spatřovali podobnosti při příchodu reformace do klášterů, lze nalézt analogie i při následné nápravě poměrů. Vlastně ve všech klášterech hraje nezanedbatelnou roli v jejich obnově postava panovníka, který jako katolický vládce má zájem na uklidnění situace a na "renesanci" katolické církve. Pro Moravu má svůj nesporný význam také rekatolizační činnost olomouckých biskupů. A v neposlední řadě je důležitou charakteristikou nápravy také to, že se opatem kláštera stane mimořádně silná a vzdělaná osobnost, která již plně odpovídá novému potridentskému duchu doby. Tento trend následovalo i opatství v Louce.

Louka reformující se

Opat Hrůza zemřel roku 1568 a řeholníci si za svého představeného zvolili Jiřího Vohranického, který byl od r. 1559 farářem u sv.Mikuláše ve Znojmě. Maxmilián II. ho však nechtěl ve funkci schválit, a tak Jiří r. 1573 rezignoval. Je nutno dodat, že odchodu Jiřího Vohranického z fary bylo hned využito ve prospěch protestantství. R. 1569 přišli k sv. Mikuláši pastor augsburské konfese Martin Gieringer a kazatel Michal Grüneberger (viz blíže v další kapitole). Císař krátce po uvolnění opatského postu prosadil za opata čerstvého novice Šebestiána Freytaga z Čepiroh. Tomu pro změnu odmítal schválení biskup, a není se čemu divit, neboť Šebestián ještě nebyl ani vysvěcen na kněze. Důvod, který císaře vedl k prosazení vlastní vůle při nastolení opata, je podle mého názoru třeba hledat v politice panovnického dvora. Znojmo bylo městem královským, a proto byla v císařově zájmu jeho prosperita. Vzhledem k tomu, že ve městě neustále probíhaly četné náboženské spory vedoucí k nepokojům, pouličním bitkám a i k častým požárům, a že na císařovy mandáty a nařízení nebyl brán ohled, bylo třeba zakročit přímo, mít zde svou prodlouženou ruku. Loucké opatství se k tomu zdálo vhodným místem, protože pod jeho patronát spadala jedna ze dvou nejvýznamnějších far - sv. Mikuláše ve Znojmě, a bylo také vlastníkem rozsáhlých pozemků v celém kraji, kde tak dále mohlo vlivně působit. Otázkou zůstalo pouze to, koho "misí" pověřit. Nezodpovězena nezůstala dlouho.

Jezuitou v řádu premonstrátů

Nadějným kandidátem pro tento úkol se mohl jevit právě Šebestián Freytag z Čepiroh, neboť byl jedním z mužů odpovídající potřebám své doby. Pocházel z českého rytířského rodu Freytagů z Čepiroh u Mostu, kde se svým ne příliš zámožným rodičům narodil r. 1533. Univerzitu absolvoval u jezuitů a patrně právě pro své vzdělání (např. z jazyků plynně ovládal němčinu, češtinu, latinu a italštinu) se stal vychovatelem císařova syna Rudolfa. Je tedy možné, že post louckého opata mohl být ještě jakousi odměnou za dřívější funkci, zároveň však i závazkem, protože díky císaři se ne zrovna bohatý Freytag stal jedním z nejvýznamnějších moravských církevních hodnostářů. Bezesporu za to vděčil jak svým všestranným schopnostem, tak možná i četným vlivným známostem u dvora, které později využíval k zásahům ve prospěch kláštera. Patřili mezi ně český kancléř Vratislav z Pernštejna, papežský nuncius, španělský vyslanec, a mnozí další.

Ještě předtím, než se Freytag stal opatem, studoval na univerzitě v Padově a Sieně obojí právo a 7.10.1571 se účastnil na straně Benátčanů bitvy u Lepanta. Údajně jako maltézský rytíř a velící důstojník. Poté vstoupil do jezuitského noviciátu a asi za rok na to do noviciátu v Louce u Znojma, kde byl 11.10.1573 z vůle císaře Maxmiliána ustanoven opatem. S jeho schválením ve funkci dlouho váhal papež, ale nakonec jej přece vydal r. 1576, dva roky po Freytagově kněžském svěcení. Svého úkolu se Šebestián Freytag z Čepiroh zhostil ihned s plným nasazením a protireformační působení zahájil přímo ve svém klášteře.

Po jeho jmenování opatem z kláštera uprchli luteránsky smýšlející řeholníci a vzali s sebou i klášterní a kostelní poklady, klenoty a paramenty. Novému opatu zbylo pouhých sedm kanovníků. Požádal proto o kněze z jezuitských noviců v Praze, Brně, Olomouci a Vídni a také tepelského opata o dva dobře disciplinované starší bratry. Všeobecně palčivý nedostatek mnišského dorostu řešil také tak, že r. 1575 založil v klášteře přibližně pro 30 žáků alumnát, určený nejen pro kněze. V alumnátu vyučovali jezuité, což jen dokládá, jak velkou roli hrálo Tovaryšstvo v životě a díle Freytagově i v celé protireformační činnosti. Opat dokonce posílá ke kontrole jezuitskému rektoru v Brně Alexandru Höllerovi předpisy pro své farní kněží. Jednalo se o podrobné pokyny, jak mají vykládat slovo Boží, jak mají podávat svátosti, jak se mají oblékat, jak se chovat, atd., které opat vydal všem svým farním knězům r. 1577.

Aby opat mohl vymáhat zabavené klášterní statky, dal r. 1575 sestavit nový urbář, sepsat klášterní půdu a r. 1579 si nechal císařem potvrdit klášterní privilegia. A s pomocí císaře opravdu většinu statků získal zpět. Dále dal také nové zřízení cechu rybářů, vyplácel statky dříve zastavené a splácel dluhy. Protestantství se však nevyhnulo klášterním poddaným ani v této době. Majitel tasovského mlýna Václav Ryšan z Rosensteina nechával u sebe přebývat novokřtěnce a navíc chovem ovcí, vařením piva a postavením nového mostu přes řeku Dyji poškozoval opatství hmotně. "Ve všem tom postupuje Ryšan ve shodě s abatyší kláštera u Matky Boží ve Znojmě, s níž vůbec žije v důvěrném poměru", stěžuje si Freytag u císaře. Vznikl tak dlouhý spor, který nebyl až do Freytagovi smrti vyřešen. R. 1580 odpadly dokonce od katolictví klášterní vsi Sedlešovice, Bohumilice, Nesechleby, Stošíkovice, Oblekovice a Suchohrdly , a farář ve Valtrubicích, loucký řeholník, rozšiřoval luterství. Z února 1581 máme také zprávu, že byl ve Znojmě přistižen klášterní kazatel při cizoložství. Opat se snažil situaci řešit zpřísněním klášterní kázně a tím, že spojoval blízké farnosti pod jednoho spolehlivého duchovního správce. Na těchto příkladech je jasně zřejmé, že na jisté vítězství katolicismu v tomto čase nemůže být ani pomyšlení. Vždyť ten opravdový boj "na všech frontách" začal teprve po Tridentském koncilu a v případě Znojma až po příchodu Freytaga. Do té doby jen katolická strana ztrácela své pozice a těžko lze v jejím případě hovořit alespoň o částečně účinné obraně proti protestantství, natož potom o kloudném útoku. Ale pro církev bylo důležité, že se vzchopila, že díky svým lidem nového ducha se tak měla z čeho odrážet a zajisté i nač navazovat.

Jelikož za Freytagových předchůdců klášter i kostel zpustly, započal nový opat s jejich obnovou a navíc zrenovoval i kostely v některých obcích, kde mu patřil patronát. Na přestavbě konventu se podílel italský architekt Giovanni Pietro Barca z Polerzza. Ukončena byla v 80. letech 16.st. a zachovaly se nám z ní spodní část chrámového průčelí a části chrámové lodi, dále ambit prelatury až k presbytáři, Norbertská kaple, alumnát a sgrafitová rustika na vnějších stranách presbytáře. Pozoruhodná je nejen ona přestavba sama, ale především také to, že byla provedena ve stylu manýrismu. To, že se opat hodlal reprezentovat skrze nově počínající umělecký styl, prozrazuje kromě jeho pokrokovosti a kulturního rozhledu také odvahu učinit dosud věci dosud neučiněné. V renovovaných budovách zřídil opat novou rozšířenou klášterní knihovnu, alumnát a s pomocí dvorního císařského kapelníka Filipa de Monte také hudební seminář. Získává pro něj kvalitní umělce z Vídně a Itálie - r. 1574 Fosslera, r. 1584 organistu Daniela Zangera, na čas přichází i vídeňský Jakob Händel Gallus. Tomu, že o klášteru právě z této doby máme poměrně dost informací, vděčíme samotnému opatovi, protože nechal psát kopiáře svých dopisů. V té době to bylo ostatně jakousi módou a umění psát dopisy se dokonce vyučovalo na školách. Kopiáře dopisů se nám však dochovaly hlavně od olomouckých biskupů (psané od pol. 16. st.) a od Karla st. ze Žerotína. Můžeme tak proto říci, že i touto iniciativou se tak Freytag řadil k pokrokovým středoevropským duchům a nejvýznamnějším moravským osobnostem 16. století. Dále opat založil knihu podobizen louckých konventuálů a sbíral materiál k životu řádových svatých. Je také znám jako průkopník pěstování okurek na Znojemsku. Dal totiž prý přivézt semena okurky, o níž se tehdy věřilo, že dovede vyléčit mor. Nejprve se okurky pěstovaly v klášterní zahradě, odkud se postupně rozšířily do celé oblasti. Z roku 1628, kdy se ve Znojmě konal zemský sněm, máme zprávu, že byly na císařský stůl jako pochoutka podávány pocukrované okurky z Louky. Jedinečnou památkou na Šebestiána Freytaga z Čepiroh je oslavná báseň z pera jeho osobního sekretáře Georga Schirmera. Báseň Schirmer vytvořil v latinských hexametrech roku 1577 a velebí Freytaga mimo jiné za účast na bitvě u Lepanta, sbírání materiálu k životům opatů, za opravu klášterních budov, za udělení řádu a pravidel bratřím a za zvýšení blahobytu kláštera. Především je v ní však Freytag oslavován jako rytíř a hrdina, což bylo pojetí, které mu pravděpodobně nejvíce vyhovovalo. I na svých podobiznách se totiž Freytag do konce života nechával zpodobňovat ne jako církevní hodnostář či duchovní, ale jako maltézský rytíř.

Jak je patrno, Freytag se ve své funkci osvědčil, vždyť klášter se za jeho opatování povznesl natolik, že je Šebestián Freytag z Čepiroh považován a ještě po mnoha letech oslavován jako jeho druhý zakladatel. Zcela jasně patrné je to i z barokní výzdoby kláštera, kdy byl r. 1765 právě jako druhý zakladatel kláštera spodobněn v letním refektáři. Šebestián obstál jistě i v dlouhém a tuhém sporu jako obhájce práv kláštera a katolicismu proti protestantskému Znojmu, i když ani tento konflikt nebyl opatovou smrtí roku 1585 zdaleka uzavřen. Svým průběhem a významem si zcela určitě zaslouží zvláštní kapitolu.

„Adversis constantia duro”

Spor byl veden především o faru u sv. Mikuláše ve Znojmě, jejíž patronátní právo náleželo už od 13.st. Louce. Dá se říci, že různé půtky mezi městem a klášterem probíhaly neustále po celou dobu jejich existence, jak už jsem ostatně zmiňovala v úvodních kapitolách, ale v 16. st. rozhodně nastoupily svého vrcholu. Když byl svatomikulášský farář Jiří Vohranický zvolen louckým opatem, začali zde s podporou městské rady od r.1569 působit pastor Martin Gieringer a kazatel Michal Grünberger. Protestantští měšťané tak hned nalezli příležitost, jak využít slabosti druhé strany a prosadit své zájmy. Na faře následovali samozřejmě mnozí další zastánci luterství, k r.1573, kdy nastupuje Freytag v Louce do opatské funkce, se uvádí kazatel Mikuláš Eber. Něco takového si přirozeně nenechal nový opat líbit a kazatel byl vyhnán, ovšem protestantský pastor zůstal. I přesto dosadil opat na faru hned r.1574 louckého kazatele Mikuláše Spasmu. Soužití protestantů i katolíků na jedné faře nebylo snadné a přinášelo neustálé potyčky, problémy a osočování z obou stran. Spasmovi se však i v tolik napjaté situaci r.1577 podařilo obrátit na katolictví reformovaného kazatele od sv. Michala. Následujícího roku ovšem Spasma zemřel a Freytag za něj dlouho musel hledat odpovídající náhradu.

Zápas byl veden i na půdě znojemských škol, které se nacházely právě u farních kostelů sv. Michala a Mikuláše. V posledně jmenované dosud katolické škole vyučoval r.1578 Štěpán Müllinger. Městská rada nasadila do školy protestantského kantora a podporovala ho, i když ho loucký opat r.1579 poručil vyhnat. Pod svá ochranná křídla vzala městská rada i Müllingera, který, poté co se stal protestantem, byl opatem propuštěn. Freytag vyslal do školy nového učitele, ale ten nebyl radními do školy vůbec vpuštěn. Až r.1580 došlo mezi oběma stranami k dohodě - Müllinger byl propuštěn a jeho nástupcem byl jmenován Jiří Riccius z Gunsenhausen. Jeho špatná pověst však zapříčinila, že škola byla přenechána pouze faráři. Stalo se to ovšem právě v době, kdy docházelo k nebývale častému střídání farářů u sv. Mikuláše. Po smrti Spasmy r.1578 nejprve opat ustanovil Ondřeje Ebermanna , ale ten se projevil jako protestant a před opatovým trestem za své nemravné chování utekl do Rakous. Jeho nástupce, loucký Šebastian Angermann, zemřel záhy r.1581 a městská rada si za duchovního správce dosadila Petra Korvína. Opat ale nelenil, kazatele vyhnal a dosadil louckého P. Leopolda. Po něm následovali během dvou let Jan Müller, Petr Reich, Kryštof Středovský, Pavel Meziříčský a r.1584 Ondřej Myška. Školu proto v době častých změn nakonec převzal Jiří Schüller s kazatelem Matyášem. Město si ale stěžovalo, že oba zanedbávají své povinnosti. Loucký opat se jich zastal, což prý vedlo ve městě k rozhořčení, až protestantští měšťané školu přepadli a kostelníka s kazatelem zbili. Schüller byl posléze propuštěn a jeho nástupci se vždy na krátkou dobu stali Kristián Drenerhof, Martin Felkl, Ondřej Schwarzenberger a Kristián Nissenus Kaltbach. Konfliktů byli účastni i samotní žáci - loucký opat např. protestuje proti tomu, aby žáci ze školy u sv. Michala nosili na prsou vyšité M, a aby se tím odlišovali od žáků školy svatomikulášské.

Během častého střídání farářů i učitelů docházelo k různým výtržnostem před chrámem, ze strany protestantů byly rušeny bohoslužby a obřady, chrám byl dokonce ostřelován. To však už předtím r.1576 ukradli protestanti kostelní klenoty u sv. Mikuláše a nechtěli je vrátit ani na rozkaz císaře Rudolfa II. Později byla ustanovena zvláštní komise, která rozhodla, že město má klenoty opatovi vydat. R.1580 se shromáždilo na 200 ozbrojených lidí a táhli do Louky, aby mohli zajmout olomouckého biskupa a král. komisaře, kteří zde právě pobývali. Klášter oblehli, ale dovnitř se nedostali. Zdá se, že obě strany, katolická i protestantská, byly ochotny neustále posunovat meze, za které je nutno v náboženském boji zajít, jen aby získaly převahu. Časté změny situací a téměř neustálé napětí vyžadovaly od zúčastněných pružnost a umění rychle reagovat. Když sledujeme ony události, ve kterých se až téměř přestáváme orientovat, teprve tehdy se nám ozřejmí, proč byla role osobnosti v těchto konfliktech tak významná, a proč byl jak ze strany císaře tak i biskupa kladen důraz na postavu opata louckého kláštera.
Pověstnými akcemi se v náboženských sporech staly průvody o Božím Těle, neboť ony znamenaly veřejnou demonstraci víry v přítomnost vtěleného Krista. R. 1579 vedl ve Znojmě procesí z kostela sv. Mikuláše opat Freytag, byl však provázen smíchem a hanlivými řečmi, měšťané měli neobnažené hlavy a v samotném průvodu šli jen dva lidé. Loucký opat si stěžoval u císaře, který pak vydal mandát, jímž měly být urovnány poměry mezi městem a klášterem. Městu císař přikázal řádně plnit své povinnosti ke kostelu sv. Mikuláše a odvádět desátky, mistrům a cechům nařídil účastnit se procesí o Božím Těle a opatovi poručil ustanovit dobré kněze a kazatele, sepsat inventář kostelního jmění a dát kostelu dva spolehlivé hospodáře. Jaké následky tento Rudolfův majestát měl, uvádí Winter:"..ale Znojemští vyhýbali se (procesí - pozn.aut.) i potom, takže občas vždy zase nová žaloba na ně uvalována."

Čtenáře možná překvapí poměry v královském městě Znojmě, tuhý náboženský boj a "permanentní stav nepokoje", ke zmenšení nebo naopak nárůstu jeho údivu přispěji informací, že se nejednalo o nic neobvyklého. Situace v moravských královských městech byla totiž v tomto směru srovnatelná. Ku příkladu v Jihlavě nadávali protestantští kazatelé z kazatelen posměšně papeži a katolickým svátostem a v kostelech se zpívala píseň "Zachovej nás Bože při Tvém slově a zastav vraždy od Turka a papeže". Tato zmínka mi silně asociuje již uváděný závěr kázání jednoho znojemského protestantského kazatele (viz výše). A když se podkomoří Jihlavských jménem krále ptal, jestli od toho popěvku nechtějí upustit, odpověděli, že ne. Ani procesí o Božím Těle se v ostatních městech neobešly bez incidentů. V r. 1579 šel sídelním městem moravského biskupa průvod okolo radnice a natahovač hodin zazpíval luteránskou píseň. Při stejné příležitosti r. 1597 "řval Jáchym z Füllsteina na touž procesi a hodil kamenem z okna do lidu, ale na štěstí nikoho nezranil". Podobných událostí bychom našli opravdu celou řadu. Nutně se zde do mysli vkrádá otázka, jaký byl postoj samotných měšťanů v celém procesu sporu katolictví s protestantstvím. Lze se domnívat, že teologické pře byly prostým a nevzdělaným obyvatelům cizí, protože většinou se rychle stávali jak katolíky tak luterány, často vlivem působení jednoho či druhého kazatele, a nebo podle výše plynoucích výhod toho kterého vyznání. Nepokoje a vzájemné nesmiřitelné postoje můžeme nezřídka vysvětlit jejich příčinou např. v hospodářské sféře, ve městě i tzv. psychologií davu. Útoky na nábožensky odlišně smýšlející obyvatelstvo často ventilovaly osobní nespokojenost a jistě byly povzbuzovány i tím, že aktéři věděli, že nedojde vinou slabé vrchnostenské moci k jejich potrestání.
Náboženský boj se neodehrával pouze v prostředí kostelů, far a škol, ale vlastně ve všech rovinách života. Je to až překvapivé, ale členění společnosti na katolické a reformované obyvatelstvo se stalo v dříve tak tolerantní Moravě nebývale důležitým. Značná část obyvatel přijala luterství, městské rady byly nábožensky smíšené a nad farními kostely neměly povětšinou patronátní právo, své kazatele si k nim dosazovaly neregulérně. Svůj nesouhlas s představiteli katolické církve dávali reformovaní najevo všemi možnými způsoby. R. 1577 například už jen tak, že město Znojmo nechtělo louckému opatovi řádně odvádět desátky z mladého vína, tj. jak z hroznů tak z moštu. R. 1584 založili Znojemští poblíž Sedlešovic na pozemku zčásti městském a zčásti klášterním novou osadu Neuäugen, která měla přijímat uprchlé klášterní poddané. A když se opat zasadil o to, aby císař vydal nařízení, podle kterého má být protest. kazatel od sv. Michala Jiří Schildt vymrskán, podala městská rada na samotného opata žalobu. Ostrý boj vedl Freytag také s protestantskou majitelkou Vranova Esterou. Estera popírala opatovo patronátní právo v Šatově a dala zapečetit kostelní věž s rouchy a klenoty a s jměním místních sirotků. V kostele dala přes odpor faráře sezdat svého písaře protestantským knězem. Do Lukova nasadila Estera nekatolického faráře, a tak zakázal opat svým poddaným odvádět mu desátek. Oba spory se táhly dlouho a ani nevíme, jak skončily. Sledujeme-li takto dějiny kláštera, nezbyde nám než konstatovat, že ve funkci opata se mohl právník uplatnit lépe než kdokoli jiný. Shodou okolností Freytag právníkem byl? I přes své zaneprázdnění, jak vyplývá ze všech zmiňovaných aktivit, byl podle Okáče Freytag r. 1579 generálem řádu ustanoven visitátorem premonstrátských klášterů na Moravě, v Rakousku, Polsku a Uhrách, ale o dva roky později svou pravomoc vrací. Ke konci života byl již značně vyčerpán a stěžoval si na své zdraví - 2. 5. 1585 umírá.

V předcházející kapitole jsem si Freytaga dovolila označit jako jezuitu v řádu premonstrátů a upozorňovala jsem na četnost jeho styků s Tovaryšstvem. Šebestián Freytag byl, ač členem Societas Jesu jen krátký čas, jezuitou celou svou osobností. To, že nabyl vzdělání na jezuitské škole, se nutně promítlo do celého jeho života, stejně jako to, že si rozšířil obzory pobytem v zahraničí. A je to Freytag, kdo vlastně uvádí jezuity do Znojma. Právě tím, že je povolává k výuce v louckém semináři. Tak dává prostor k rozšiřování jejich myšlenek a životní filozofie, k tomu, aby se jeho žáci "stávali jezuity". Můžeme jednoznačně říci, že doba Freytagova opatování byla nesmírným přínosem. Přínosem pro loucké opatství, pro řád, protože od obnovené Louky mohli ostatní premonstr. opati či biskup žádat o účinnou pomoc a podporu pro katolickou církev, také (hlavně hmotným) přínosem pro císaře, a v neposlední řadě přínosem v boji s protestantismem ve Znojmě. Jeho významná úloha spočívá především v průkopnické práci, protože to byl on, kdo ukázal směr a cestu, po které mají kráčet jeho následovníci k tridentskému cíli. A podobných pokračovatelů bylo třeba, neboť Freytagovou smrtí náboženský boj zdaleka nekončí?