Řeč na rozloučenou

Vydáno: 29.1.2007 | Autor: | Zpět

Moji milí,

asi vás před nedávnem zastihla zpráva, že jsem přeložen do Prahy - Střešovic. Já se to dozvěděl jen o několik dní dříve než vy. I když jsem to už nějakou dobu tušil, stejně mě to zaskočilo. Jak říká klasik: "Čekal jsem to, ale ne tak brzy."  Nedá se nic dělat, musíme to všichni brát tak, jak to je.

Otec Marian mě požádal, abych něco napsal na rozloučenou. To je těžký úkol. Nemá cenu teď psát něco jako testament. Tři roky jsem byl mezi vámi, kázal a mluvil s vámi při různých příležitostech. Vše podstatné už asi bylo řečeno. Co bych k tomu měl dodávat? Napadají mě pouze dvě věci:
1) Když jsem přišel do Louky, bylo mi 30 let ? jako Pánu Ježíši, když vystoupil na veřejnost. A s legrací jsem říkal, že až mi bude 33, tak mě farníci ukřižují. Teď je mi třicet tři a půl a znovu a znovu zjišťuji, že mě farníci nejen nekřižují, ale naopak mají rádi. A z toho mám radost. Pomáhá to překonat smutek z loučení.
Takže bych chtěl poděkovat za vaše přátelství, pomoc všeho druhu, příklad vašeho života a víry i za trpělivost se mnou a mojí povahou?
2) Také jsem tehdy říkal, že první farnost je jako první láska: stále se na ni vzpomíná a člověk se z ní hodně naučí. Díky, že jsem se u vás a na vás směl učit (zvlášť děkuji konickým). A mohu vás ujistit, že na vás nezapomenu.

Nemohu ani zapomenout poděkovat Otci Marianovi. Na prvního šéfa se taky dlouho vzpomíná. A on mi byl spíš bratrem než šéfem. Takže, Mariane, díky. (Vím, že jsem ti někdy ?pil krev?, ale ty mě občas taky . Ale celkově to bylo very good, nebo ne?)

Na závěr bych vás všechny poprosil, abyste pěkně přijali mého nástupce P. Tadeáše a měli ho rádi.

Váš Jeroným