Farnost Hnanice

Z dějin kostela

První písemný doklad o existenci obce Hnanice vznikl mezi lety 1200 - 1213. Toto období je také spojeno se založením nedalekého premonstrátského kláštera v Louce v roce 1190, který pak obhospodařoval mnohé obce v širokém okolí a pečoval o jejich duchovní správu. Obec Hnanice je ve svých počátcích některými prameny vlastnicky spojována s klášterem v Oslavanech, jiné prameny ji pak spojují s louckým klášterem.
Historie také traduje, že Hnanice byly shromaždištěm rytířů křížových výprav do Svaté země z našich a dalších oblastí severně od Dunaje. Závažnost poslání a riziko návratu vedly též k potřebě intenzivního duchovního života v takových soustřeďovacích místech, které se tak stávají výjimečnými.
Nejstarší prameny mluví o tom, že obec Hnanice byla založena sedmi svobodnými usedlíky, kteří si zde postavili své domy a již roku 1200 ke své pobožnosti malou kapli s malou sakristií a s malou věží.
Roku 1284 byla obec potvrzena biskupem olomouckým Dětřichem k příslušenství fary šatovské.
Když později byla kaple příliš malá, postavil pravděpodobně loucký klášter větší kapli s oltářem k úctě sv. Wolfganga. V této kapli se nacházela studna, jejíž voda uzdravila s pomocí Boží mnoho nemocných a byla proto navštěvována mnohými z celého okolí.
Zájem a milodary těchto návštěvníků přiměly roku 1480 louckého opata Pavla k tomu, aby s pomocí kláštera ke kapli přistavěl nynější nádherný kostel. Ten měl původní kapli celou překrýt. Kvůli sporům o finanční prostředky a v souvislosti se složitou církevní situací v té době nebyl nakonec plán dodržen, mohutná stavba nebyla cele zrealizována a k původní kapli, která tak zůstala zachována, byl přistavěn současný chrám. V nynější podobě a velikosti byl chrám dokončen roku 1487 a vysvěcen 3. dubna 1510 Martinem, biskupem Nikopolským. Pozoruhodná je vysoce aktivní účast místních venkovských farníků, kteří pečovali o sbírky, stavbu a ve vlastní režii vystavěli i kostelní věž.
Od roku 1518 zde byl ustanoven kněz oltářník (prvním byl světský kněz jménem Bartoloměj) s povinností sloužit zde týdně 4 mše. V druhé polovině 16. století se zde šířil protestantismus, kněz byl odvolán a fara zanikla. Za třicetileté války byl kostel vypálen a opuštěn. Po válce byl opravován, po stavební stránce barokizován. V roce 1777 obdržel kostel z Říma privilegium plnomocných odpustků na dobu 7 let. Po zrušení louckého kláštera v roce 1784 učinili josefinské reformy poutím konec, z poutního místa byla zřízena farnost. Ze studniční kaple se stalo obecní skladiště, kamenné renesanční roubení svaté studny se ocitlo na farním dvoře a celá disposice starého kostela byla přestavěna na 3 samostatné prostory zvlášť přístupné. Teprve koncem 19. století byla kaple se studnou znovu upravena. Po roce 1945 kostel chátral, protože jeho rozměry a potřeby přesahují možnosti malé farní obce. S opravami se začalo v 80. letech, s větší intensitou pokračovaly v 90. letech, za přispění státu a obce. Restaurování inventáře zůstává věcí budoucnosti.
Budova fary již v naší obci dlouhou dobu nestojí, samostatná duchovní správa zde není. Farnost byla spravována ze šatovské fary, v poslední době pak ze Znojma-Louky. Můžeme si zde připomenout jména alespoň poválečných farářů zde působících až do současné doby: Po odsunu německého obyvatelstva, kdy odešel i šatovský farář P. Antonín Reich, nastoupil pro farnosti Šatov, Hnanice a Havraníky P. Bohumil Pešek (od roku 1946). Další pak byli P. Miroslav Zouhar (1957), P. Stanislav Kovář (1979), P. Stanislav Peroutka SJ (1980), P. Zdeněk Chylík (1988), P. Zdeněk Buchta (1990), P. Milan Vavro (1991). P. Milan pak v roce 1994 převzal farnost Znojmo-Louka, odkud i nadále spravoval dosavadní farnosti. Po něm na stejný úvazek nastoupil P. Petr Bartoněk (1997) a P. Marian J. Husek OPraem (2003).
Přestože okolnostmi nedávné historie naší země byl silně potlačen i církevní život v těchto krajích, není to zde mrtvé místo. Kostel je obnovován i navštěvován, modlitby zde stále zní a obec už také není uzavřeným místem u pohraničních drátů. S otevřením hranic se otevírají též cesty ke smíření a vzájemnému setkávání sousedních národů. A pokud počítáme s Boží pomocí, tak nikdy neztrácíme naději a víru v dobro.

Stavba kostela

Ve třetí čtvrtině 13. století byl nad studánkou zbudován vesnický kostelík s plochostropou lodí, goticky zaklenutým presbytářem a malou věží, která v přízemí vytvářela sakristii. Kostelík je nad studnou v podstatě zachován dodnes, pouze věž stojící v místě přechodu lodě a presbytáře byla v nadstřešní části ubourána.
Po dohodě mezi obcí, louckým opatem Pavlem a olomouckým biskupem Janem Filipcem byl nový kostel založen asi r. 1482. Začal se stavět od věže, aby starý kostel mohl co nejdéle sloužit. Nakonec měl být také zbourán a nahrazen velkým gotickým presbytářem nového kostela. Nová stavba byla trojlodní s krásnými kamenickými pracemi, síťovou klenbou uprostřed a křížovou v bočních lodích. Stavba lodě byla dokončena r. 1498, jak svědčí pamětní deska pod kůrem s erbem a nápisem olomouckého biskupa Stanislava Thursa. Se svěcením se čekalo až na dostavbu nového presbytáře na místě starého kostela. Vyčnívající kameny na fasádě štítu a zazděný vítězný oblouk svědčí o plánech pokračování stavby. K tomu už nedošlo, proto byl starý kostel upraven ve slohu novostavby (okna, klenby, nový vchod ke studni) a 3. 4. 1510 byl kostel slavnostně posvěcen a v něm současně vysvěceno 9 oltářů.
Během třicetileté války byl kostel vypálen a celé desetiletí zůstala klenba nezakryta. Když byl pak po delší době opravován, byla gotická klenba uměle snesena z obavy, aby se nezřítila, a nahrazena nižší barokní valenou klenbou. Stejně tak dostala novou klenbu střední část kůru a starý kostel nad studní. Mohutný gotický kamenný parapet kůru, zřejmě stržený dolů, byl použit jako podlaha před oltářem a vnější opěrné pilíře byly sníženy o ozdobné zakončení.

Interiér kostela

Vcházíme severním portálem s pozdněgotickou plastikou Zvěstování Páně v tympanonu nade dveřmi. Okované dveře s ohromným zámkem nesou letopočet 1496. Podobný portál s postavou Krista mezi 2 anděly a dveřmi s letopočtem 1483 je na jižní straně. Po levé straně je kaple se zbytky barokní fresky na zdi, která pravděpodobně doplňovala zde stojící křtitelnici. Na zdi je umístěna barokní kopie obrazu P. Marie Svatotomské z kostela na Starém Brně. Jedná se o nejstarší náboženský obraz v naší zemi, proslavený při obléhání Brna Švédy r. 1648 a ozdobený papežskými korunami.
Severní boční retábulový oltář z 2. čtvrtiny 18. století je zasvěcen sv. Anně, matce Panny Marie. Sošky po stranách obrazu představují morové světce sv. Rocha a sv. Šebestiána.
Hlavní oltář trojlodí s monumentálním edikulovým retabulem v 1. čtvrtletí 18. století zhotovil Narcis Schnitzer. Uprostřed oltáře je zasazen obraz duchovního patrona kostela sv. Wolfganga, u paty sloupů jsou sochy národních světců Čech a Dolního Rakouska sv. Václava a sv. Leopolda, v nástavci Bůh Otec trůnící v oblacích, doprovázený anděly a andílky; na boku stojí figury soch sv. Augustina a sv. Mikuláše.
V jižní lodi nacházíme baldachýnový oltář sv. Jana Nepomuckého se sochami sv. Leonarda a sv. Vendelína, patronů zemědělců, přenesený r. 1821 ze zrušeného kostela augustiniánů ve Vratěníně.
Obrazy křížové cesty jsou kopií nejrozšířenějšího zobrazení od malíře Füricha z přelomu 19. a 20. století. Kolem zdí jsou části kamenného parapetu kůru vyňaté z podlahy, kde byly druhotně užité po třicetileté válce. Renesanční kamenné pomníky v prostoru pod kůrem jsou přeneseny z bývalého hřbitova kolem kostela, gotická pamětní deska z roku 1498 byla již změněna. Střední vchod okovanými dveřmi do věžního přízemí vedl kdysi do chrámové pokladnice. Boční vchod na kůr měl krásné vřetenové kamenné schodiště, později neodborně opravené a zatím nerestaurované.
Na kamenné pozdně gotické patce, vystupující z těla pilíře, je osazena barokní kazatelna (polychromie pochází z roku 1898) se sochou sv. Norberta na stříšce.
Na příporových konzolách bočních lodí je osazen autorský soubor soch z počátku 18. století, kde vidíme sv. Josefa, sv. Jana Křtitele, sv. Jáchyma, sv. Annu a sv. Floriána.
Vstup do původní studniční kaple je umožněn průchody v zazdívce vítězného oblouku trojlodí a moderním otvorem ve východní zdi kněžiště.
Vlevo je památná studna se starým kamenným roubením a nápisem modlitby ke sv. Wolfgangu. Nad studní je český patron vod sv. Jan Nepomucký a stará pouta s koňskými podkovami, vážící se k místní legendě. O kousek dál je druhá starobylá studna, objevená až během vykopávek v roce 1993, přikrytá pod dlažbou gotickým oltářním kamenem. V rohu nad studnou je pozdně gotická kamenná socha sv. Wolfganga asi z roku 1500, stojící na podstavci z kamene, objeveného při úpravách kaple ve vyzdívce oltáře.
Obětní stůl je vytvořen z torza barokních Božích muk, zachráněného v 80. letech v Šatově. V otvoru v podlaze před ním je prsť z místa, kde roku 997 sv. Wolfgang zemřel. Tato prsť z Puppingu u Linze, byla dovezena o pouti k 1000letému výročí úmrtí sv. Wolfganga.
Podstavec pod svatostánkem obdobně tvoří jiné torzo horní části Božích muk z polí u Hnanic. Všechna dlažba kaple je z původních cihel dlažby kostela.
V sakristii jsou některá torza z bývalé bohaté barokní výzdoby kaple.
Varhany na kůru jsou z roku 1940 a mají na svou dobu nejmodernější systém elektromagnetické traktury. Dobře zabezpečená místnost ve věži za varhanami sloužila jako obecní archiv.
Trojlodí kostela je zvenčí opatřeno odstupněnými, na nárožích nakoso postavenými opěrnými pilíři z tesaných kamenných kvádrů, dosahujícími až k podstřešní římse. Nad kordonem, táhnoucím se v úrovni okenních parapetů, vybíhají jejich čela do břitu členěného panelováním se slepými kružbami a završeného fiálou. V hladkých fasádách prolomena okna dělená středním prutem nebo dvojicí prutů; v lomených záklencích různotvaré bohaté kružby, jejichž základní osnovu tvoří převážně plaménkový motiv a kýlový oblouk. Plášť čtyřetážové věže, členěný kordonovými římsami, je prolomen štěrbinovými otvory. Je završen ochozem, mírně vysazeným na krakorcích, který jde přes roh. Nad ním se zvedá zvonice opakující půdorys ochozu, zastřešená zděným jehlanem.
Na věži je zvon s nejstarším datováním ve znojemském kraji. Zvon pochází z roku 1480 od zvonaře Jiříka z Brna. Vedle něj je další zvon darovaný z Vídně k mileniu smrti sv. Wolfganga. Na malé věži nad starým kostelem je ještě malý zvonek na paměť ukončení generální opravy kostela roku 1999.

Legenda o studni sv. Wolfganga

Ke studni sv. Wolfganga se váží legendy o uzdraveních, které se zde měly stát. Jedna z nich vypráví o rytíři Rutgerovi, který se zde uzdravil ze slepoty. Ten kdysi dávno přijel do této krajiny a u naší studánky odpočíval. Byl zoufalý sám nad sebou, neboť mu hrozilo úplné oslepnutí. Když se však umyl v křišťálové vodě studánky s úmyslem, aby se osvěžil, a když si jí přetřel oči, hle - opět dobře viděl jako dříve. S díkem v srdci jel dále a hlásal slávu studánky sv. Wolfganga všude, kam přijel. Věrný kůň ho doprovázel po všech cestách. Leč stáří a putování připravily ho o zrak. Rytíř okamžitě se vracel s úmyslem, že svému koni umyje oči vodou ze studánky sv. Wolfganga. Nepochopil ale, že Boží dary si nikdo nemůže vynucovat podle svého přání. Kůň sám se bránil vstoupit na posvátné místo, až mu odpadly podkovy. Rytíř jej přesto přinutil ke studánce přistoupit a oči mu omyl. Kůň sice prohlédl, rytíř byl ovšem potrestán novým vlastním oslepnutím.
Tato podivuhodná legenda připomíná všem poutníkům, že o Boží pomoc a potřebné dary můžeme a máme prosit, nemůžeme si je ale vynucovat. Bůh sám ví nejlépe, co je k našemu prospěchu. A pokud někdy nějaké naše přání nesplní, věřme, že Bůh ví velmi dobře proč. Ví, co je pro nás nejlepší mnohem lépe, než my sami. Proto ve všech našich prosbách má zároveň znít: "Buď vůle Tvá."