Pouť na Hostýn v roce 2000

Vydáno: 18.3.2006 | Autor: | Zpět

Západ slunce a svítání - taková je postní pouť

Zdroj: Mladá fronta Dnes
Datum vydání: 10.4.2000
Autor: ALENA PIŠOFTOVÁ
Rubrika: Střední Morava
Strana: 1

Svatý Kopeček, Svatý Hostýn - Západ slunce na Svatém Kopečku a vzápětí svítání na Hostýně - takové přání vedlo pětačtyřicet poutníků v pátečním podvečeru na tradiční postní pouť, která spojuje tato dvě známá místa. 
Ačkoliv mnohým poutníkům nechyběla v baťůžku slivovice, balíčky s náplastí a tabulky čokolády, přání spatřit Hostýn se nakonec všem nesplnilo. Dvanáct hodin nepřetržité cesty a padesát kilometrů v nohou udělaly své. 
V podvečer se na svatokopečských schodech sešli poutníci bez ohledu na věk, povolání či motiv cesty. Studenti, důchodci, knihovnice, nezaměstnaní. Lidé z Prahy, Brna, Vsetína, Chlumce nad Cidlinou, ale také jeden Slovák a Polák. ?Poprvé jsem na pouť nešel, dělal jsem tehdy odvoz raněných,? vzpomíná s úsměvem Dan Bednařík ze Samotišek. ?Je to úplně něco jiného. Člověk jde v noci, má kolem sebe naprosté ticho, tmu. Chuť sám sobě něco dokázat,? dodal mladý muž před poutí. 
Před bazilikou se s poutníky rozloučil také arcibiskup Jan Graubner. Sám si však pohorky neobul. ?Pamatuji se, že kdysi vysokoškolští studenti vytáhli na pouť z Hostýna na Velehrad Tomáše Halíka. Vyprávělo se, že když přišli k velehradskému oltáři, vznášel se Tomáš Halík jako anděl. Na puchýřích. Obávám se, že bych dopadl stejně,? usmál se Jan Graubner na otázku poutníků, kde má chlebník a sukovou hůl. 
Stejně opustil vzápětí poutníky také páter Jakub Berka ze Svatého Kopečku. ?Někdo tady musí zůstat a hlídat kostel,? lomil rukama nad představou, že by se měl k poutníkům přidat. 
Před půl sedmou poutníci vyrazili. V čele nesli kříž z břízy, který si během pouti předávali. 
Ze začátku mnohým nechybělo rychlé tempo a smích, zpívání, povídání. Někdo mlčel, jiný si broukal. Výpravu bedlivě střežila kníračka Klára, která měla nejvíce energie. Rychlým krokem míjeli poutníci vesnice - v dáli mizel Droždín, Bukovany, Velká Bystřice. V Tršicích na schodech kostela poprvé někdo hlásil: ?Už jsou první odpadlíci.? Místní obyvatelé, kteří vybíhali z dveří hostinců, často nevěřili svým očím. Když zjistili, kam početná výprava míří, mnozí zavrtěli hlavou a opět rychle zmizeli za dveřmi ke svým půllitrům. 
A kilometry ubíhaly dál: Prosenice, Radslavice, Hradčany. I fenka Klára, nejoptimističtější člen výpravy, pomalu ztrácela sílu a svěsila ocas. V Dřevohosticích byly nad ránem obsazeny téměř všechny lavičky. Bolavé nohy poseté puchýři již cítili všichni poutníci. Mnozí ale zaťali zuby a pokračovali dál. 
V Bystřici pod Hostýnem začalo před šestou hodinou svítat. Takže poutníci, kteří dorazili až k cíli, mohli spatřit z Hostýna východ slunce. Měli za sebou padesát kilometrů, nespočetně vesnic, bolavé nohy a únavu po celém těle. Postní pouť se naplnila. ?Je to dobrý pocit. Blíží se Velikonoce, a my jsme si tak mohli připomenout období půstu a odříkání,? dodal kněz Marian Husek, v jehož hlavě se poutní cesta ze Svatého Kopečka na Hostýn zrodila. Unavení poutníci s oteklýma nohama svorně dodali: ?Vana, pořádná snídaně a boty dolů. Potom ten pocit opravdu přijde.? 
?Já už jdu pouť potřetí a pokaždé jsem měla v sobě silný motiv. Řekla jsem si - když tu cestu ujdu, splní se mi to. Když jsem šla poprvé, můj muž ležel s rakovinou v nemocnici. Pouť je vždycky oběť přinášená za něco. I když jsem se vždycky v cíli divila, že jsem to ušla, nikdy jsem to nevzdala,? říká čtyřicetiletá Helena Michalcová.

ALENA PIŠOFTOVÁ