Otec Josef - nový kněz v Louce

Vydáno: 3.11.2007 | Autor: | Zpět

Jak vzpomínáte na dětství a mládí? 
Velmi rád na ně vzpomínám, mám jen ty nejlepší vzpomínky. Hodně času jsem trávil se svými rodiči, byli jsme takový nerozlučný trojlístek. Tatínek byl profesorem dřevařské technologie na Universitě v Asu a tak mně od malička vedl k tomu, abych měl kladný vztah k přírodě. Brával mně na ryby, na lov a společně s maminkou jsme často také sbírali různé lesní plodiny a houby, kterých je v Norsku i ve Švédsku požehnaně. Nejvíce svého volného času jsem strávil na naší chaloupce, která leží hluboko uvnitř divokých švédských lesů. Dokonce nám tam chodí vlci po trávníku, takže je to skutečná divočina. Už jako malého mě bavily všechny možné sporty, a to mně zůstalo až dodnes. Často jsme si s rodiči četli v dětské bibli a také mně velmi poutavě vyprávěli o životních příbězích různých svatých. Od svého útlého mládí jsem byl samá otázka a rodiče měli vždy plné ruce práce, aby mně na ty otázky odpověděli, ale vždy si s tím bravurně poradili. Jim jsem nesmírně zavázán zejména proto, že mi dali poznat, co je to pravá láska a za to, že mi vždy dopřávali naprostou svobodu v rozhodování. I co se týká mého rozhodnutí stát se knězem. Pro rodiče bylo vždycky to hlavní, abych byl šťastným a bylo jim jedno, zdali v manželství či v kněžství. I dnes nás pojí hluboké přátelství.

Jak jste se rozhodl pro to, stát se knězem?
Vždy jsem si kladl otázku, jaký je smysl života. O odpovědi nebyla žádna pochybnost - je jím Bůh, který je láska sám. Poprvé jsem si začal hrát na kněze, když mi bylo asi 6 let, ve svém pokojíčku jsem jakoby proměňoval vlastními slovy šťávu a sušenky a rodiče byli mými věrnými farníky. Bylo to jenom párkrát, ale vzpomínka na to je stále živá. Už v 14 letech jsem prohlašoval jak před rodiči tak i před spolužáky, že se chci stát knězem. A po pravdě řečeno ani pořádně nevím proč, přišlo to nějak automaticky. Holky se mně vždycky líbily a vícerokrát jsem byl platonicky zamilován, ale vždy jsem nějak uvnitř srdce věděl, že manželství není ta cesta pro mě od Boha vytýčená. Když mně bylo sedmnáct, tak jsem se v Praze tázal jednoho kněze, jak poznám, zdali skutečně mám povolání, když jsem neměl žádné zjevení Krista, který by mě osobně volal k této službě. Ten dotyčný kněz mě tehdy vyvedl z mé poměrně naivní představy s tím, že řekl, že člověk má k něčemu povolání, když na to neustále myslí a po tom touží. V tom jsem se viděl a tak jsem nabyl jistotu, že toto je ta cesta, kterou mám nastoupit. A tak jsem v 18 letech byl za otcem biskupem Václavem Malým, abych se přihlásil do konviktu, ale tam jsem ovšem nenastoupil, protože jsem mezitím strávil asi 14 dní ve strahovském klášteře a přišel jsem o řadu mylných představ, které jsem o klášterním životě měl. Setkal jsem se s komunitou převážně mladých řeholníků, kteří se nevznášeli někde v oblacích a byli to naprosto obyčejní, hodní kluci s trochu jiným životním zaměřením. Velmi příjemně mě překvapilo, že v klášteře hráli bratři fotbal. I to mně velmi oslovilo, že jsem se nemusel zříci sportu. Pak mně vždycky také přitahovala ta veselá, citová česká mentalita, která byla hojně zastoupena i v našem klášteře. A celkově ten klášterní život, společné modlitby, společné mše, společná jídla, společná práce atd., člověk nikdy není na nic sám, žije ve společenství, jehož hlavním cílem je sloužit Bohu - co víc jsem si mohl přát.

Čemu se zejména věnujete?
Mám velmi rád biblikum a tak se snažím pokud možno prohlubovat své znalosti v této oblasti, abych lépe rozuměl slovům Písma. Zejména mně baví biblická archeologie, umožňuje nám lépe porozumět a lépe si představit dobu a podmínky, v kterých žily postavy, o nichž čteme v Písmu Svatém. Zároveň mne fascinují také církevní otcové a jejich hluboké myšlenky, takže rád čtu jejich díla a z nich čerpám pro život svůj i životy těch, jež jsou mi svěřeni. Jsem rád mezi lidmi a mám radost z toho, když se po duchovní stránce vzájemně obohacujeme.

Jaké jsou vaše zájmy? Máte na ně ještě čas? Co děláváte o dovolené? 
Kromě výše zmíněných, tak hlavně sporty jako je fotbal, squash, tenis, basketbal, bowling, volejbal, horolezectví a běhání. Čas se zatím vždy našel, nejedná se většinou o nic pravidelného, ale obzvlášť na to běhání si čas najdu a zřejmě také na ten squash. 
Na dovolenou většinou jezdím za našima do Norska a pak se také snažím najít si alespoň ten jeden týden na cestování a poznávání nových zemí a kultur. Rád bych podnikl také nějaké cesty s otcem Marianem.

Máte nějaký veselý zážitek nebo trapas s poslední doby?
Nojo, takových by se určitě pár našlo. Třeba když jsem jedné dívce na Strahově udílel novokněžské požehnání a ptal jsem se jí na jméno, abych mohl do toho požehnání zahrnout také její křestní patronku. Když mi sdělila, že se jmenuje Lída, tázal jsem se, zdali existovala nějaká svatá jménem Lída, netušíc, že Lída je zdrobnělina od Ludmily. Takže to by byl jeden takový trapas, kterému jsme se oba ze srdce zasmáli.

Jak se vám líbilo v předchozí farností a jak jste zabydlel v Louce?
Vzhledem k tomu, že jsem nově vysvěcený, tak je Louka moje první farnost. Od té doby co se sem vrátili premonstráti, tak se Znojmo stalo nejen mojí vysněnou farností, ale zároveň vysněnou farností řady jiných strahovských premonstrátů. Víte určitě všichni, jak zde byli spokojeni mí předchůdci otec Jeroným a otec Tadeáš a jak zde je spokojený také můj nadřízený otec Marian. Jsem pevně přesvědčen, že nebudu žádnou výjimkou, soudě podle mých prvních náramně kladných zkušenosti se zdejšími lidmi a s tímto krajem jako takovým.

A co o. Marian? Jak spolu vycházíte?
Když jsem nastoupil do kláštera, tak mně dělal novicmistra a byl tedy tím, jenž mě seznamoval s klášterním životem a je nyní tím, kterým mě vpravuje do kněžského života na faře. Jsem mu moc vděčný za to všechno, co pro mě udělal, ujal se mně vskutku otcovsky. Lepšího novicmistra jsem si nemohl přát a myslím si, že to samé platí i teď, co se týče představeného v našem malém dvoučlenném společenství zde v Louce. Marian je veselý a hlavně hodný člověk, který se snaží nikoho nesoudit a být ke všem tolerantní, to si na něm velmi vážím. Nejostřejší nadávka, která vzejde z jeho úst je ?ale kuš?, což určitě je také velmi chvályhodné. Také sdílíme řadu společných zájmů, což je velké plus, kdo ví, třeba se bude konat i výstup na nějaký ten evropský vrchol.

Prosím o nějakou pěknou myšlenku pro naše čtenáře na závěr. 
Smutek vzniká uplynutím času, který nepřinesl svůj plod, tak ať je náš život plodným a naplněním radosti z toho, že můžeme sloužit tomu, který nás má ze všech nejraději. A mějme v paměti, že člověk má jenom to, co sám dá dál.