Interview s otcem Marianem

Vydáno: 30.1.2007 | Autor: | Zpět

INTERVIEW s P. Marianem Jiřím Huskem OPraem.
(převzato z časopisu Čtení pro mladé č. 1 2006/07)

Mohl by ses v krátkosti představit?
Kněz římskokatolické církve, řeholník premonstrát, bývalý vojenský kaplan, bývalý novicmistr, dnes farář ve farnosti Znojmo-Louka, soudce Interdiecézního církevního soudu v Olomouci, prvorozený syn svých rodičů, starší bratr dvou sourozenců, ročník 1966, člověk usilující o přátelství s Bohem a spásu svou i dalších lidí.

Jaký jsi byl jako dítě (školák)?
Jako dítě (školák) ? určitě jsem byl vždy hodný a poslušný. No, prakticky jsem asi opravdu patřil spíše k těm tišším a hodnějším, povahově spíše nesmělý. Soustavně se učit jsem se moc nemusel a proto jsem to ani nedělal, takže jsem měl známky takového lepšího průměru. Rád jsem se pohyboval v partě kamarádů a měl jsem to štěstí, že mí nejlepší kamarádi byli výborní kluci z prostředí kostela.

Měl jsi už tenkrát nějakého neobvyklého koníčka?
Asi není moc zvláštní to, že jsem rád četl, možná bude jen zvláštní to, že jsem někdy dokázal přečíst i 20 knížek za měsíc ? žánr byl celkem široký, většinou v dobrodružném duchu, oblíbený hrdina Vinnetou, Old Shatterhand apod. Byl jsem vděčný za prostředí kamarádů, kde jsme vyrůstali ve skautsko-salesiánském duchu. A taky jsem hrával ragby.

Co Ti dala Tvoje rodina, pamatuješ si na něco zásadního?
Jsem vděčný, že jsem vyrostl ve fungující rodině, což už dnes není zcela běžné. Víra byla přirozenou součástí života a nebylo to nic násilného, čemu bych se musel bránit. Na někoho může působit zvláštně, že jsem měl v rodině tři strýce kněze, jeden zemřel v padesátých letech ve vězení ? tam mu říkali ?svatý pistolník?. Katolickým knězem byl také můj dědeček (stal se jím na stáří jako vdovec) a v rodině máme i jednu řeholní sestru. Rodiče jsou františkánští terciáři. Že by mě to nějak ovlivnilo? Asi ano, ale zcela nenásilně. Také jsem někdy zauvažoval, jestli si celé to náboženství nevymysleli faráři, aby nic nemuseli dělat a měli se dobře ? jak do nás tyto myšlenky přicházely ze školy a společnosti. Ale protože taková myšlenka vůbec neodpovídala tomu, co jsme prožívali doma a kněžím, které jsem znal, tak jsem ji celkem bez problémů hned odmítl. A víra se stala přirozenou součástí mého života na základě mého osobního rozhodnutí.

Kdy jsi začal vnímat, že Tě Pán volá k tomu být knězem - řeholníkem, jak jsi na to reagoval a co Ti na to řekli doma?
Rozhodnutí ke kněžství zrálo velmi dlouho, pozvolna a nenápadně. Po maturitě jsem rok pracoval jako pekař, potom jsem šel na 2 roky na vojnu. A to jsem ještě stále nevěděl, co chci a mám dělat. Poznání povolání a rozhodnutí ke kněžství ve mně dozrálo až ve druhém roce vojny. Když jsem na vojně viděl všechny ty kluky stejně staré jako já s jejich stylem života a přemýšlením, tak jsem zatoužil být jim nějak prospěšný a pomoct druhým nalézt, co jsem poznal já. Nějakou dobu jsem se rozhodnutí ke kněžství bránil, cítil jsem, že na to nemám potřebné schopnosti (jsem nesmělý, ale léčím se). Pak jsem si ale uvědomil, že když Bůh někoho volá, tak se to neodmítá. A potřebné schopnosti On sám dodá. Tak jsem do toho šel. Doma jsem to oznámil na Štědrý den pod stromečkem. Rodiče mé rozhodnutí respektovali, ptali se jen, zda jsem si to dobře rozmyslel, nijak mi nebránili a byli vlastně rádi. K řeholnímu životu jsem se rozhodl až po roce studia teologie. Bylo to doprovázeno mnohými modlitbami na tento úmysl a jasnou konkrétní Boží odpovědí, na kterou jsem už pak řekl jen své ?ano?.

Za totality nebylo až tak snadné, a bylo to dílem jisté odvahy, přiznat se k víře, natož k povolání. Jak jsi to tenkrát vnímal Ty?
Jako zvláštní odvahu jsem to zase nepociťoval. U nás se žilo pravdivě a také na naše příbuzné kněze jsme byli vlastně hrdí. Velkou roli jistě hrálo i to, že jsem vyrůstal ve Zlíně, ve farnosti, která byla i za totality velmi živá ? stále plný kostel, mnoho ministrantů, aktivní kněží s velkým pochopením a vztahem k mládeži. Nebáli jsme se být tak trochu i v opozici vůči názoru společnosti a školy. Cítili jsme, že nejsme sami. Mnoho mých dobrých kamarádů a lidí, ke kterým jsem cítil úctu, byli také aktivní v církvi a v kněžském povolání. Na vojně se mi stalo, že když jsem svému veliteli (velkému komunistovi, kterého se všichni báli) přiznal, že jsem věřící a chci se stát knězem, tak si pak ke mně přišel půjčit Bibli. Říkal, že slyšel, jak je to důležitá kniha a že ji ještě nikdy neměl v ruce. Tak se do ní chtěl podívat.

Jaké to je, být knězem - řeholníkem?
Jaké to je? ? Perfektní. Dělám to, o čem jsem přesvědčen, že je důležité, má to smysl a je to cesta, kterou pro mě připravil Bůh. Poznávám mnoho výborných lidí a i v těch méně výborných objevuji dobré stránky. Prostě ? co dělám, dělám rád. A jako řeholník cítím také velkou oporu ve společenství, do kterého patřím ? ať už ideově nebo konkrétně ve společenství spolubratří.

Mohl bys ve stručnosti vyjmenovat jakým ?drsným? sportům se věnuješ?
Ono je otázkou, co je to ?drsné?. Ale asi se naráží na to, že jsem kdysi dříve hrával ragby a dnes jako 40tiletý kněz rád chodím po horách a lozím amatérsky po skalách, občas vlezu do nějaké jeskyně nebo staré štoly, letos jsem se svým spolubratrem kaplanem vystoupil na vrchol Mont Blancu, skočil jsem bungee jumping, skáču z letadla na padáku, dělám si potápěčský kurs, občas se rád projedu na koni nebo na kánoi. Možná to někomu zní nezvykle, ale mohu pozvat - zkuste něco takového taky. Ono to jde.

Myslíš, že jsou tyto sportovní aktivity přínosem pro Tvůj kněžský život?
Jeden klad těchto sportů je relaxace a aktivní odpočinek pro mně. Taky takové odreagování a provětrání mozku. A další velký klad je v tom, že se takto dostanu k lidem, ke kterým bych se běžně nedostal. Oni se zatím třeba nesetkali nejen s knězem, ale prakticky ani třeba vůbec s věřícím člověkem. Mě berou jako jednoho z nich. Zároveň ví, že jsem kněz. A ty hovory o víře jsou pak velmi přínosné pro obě strany.

Co považuješ ve svém životě za největší úspěch a co za největší prohru?
Co se týká úspěchu ve sportu, tak asi první skok z letadla nebo teď výstup na vrchol Mont Blancu. Celkově v životě považuji za největší úspěch (ale je to spíš dílo Boží), když jsem někoho dospělého mohl připravit ke křtu nebo zprostředkovat pro někoho Boží odpuštění po velkém hříchu. To je prostě vždy velká radost. A prohra? V mládí ? když jsem musel přiznat (i sobě), že jsem ze zbabělosti lhal kamarádovi. A dnes ? když se zpronevěřím tomu, co jako kněz učím a dávám tak špatný příklad a znevěrohodňuji evangelium, které hlásám ? jsem hříšník a mám se z čeho kát. Radši to teď nebudu dělat konkrétně.

Máš nějaký recept na špatnou náladu?
Knížka, příroda, modlitba, setkání s přáteli. Myslím si, že dost věřím v sílu a smysl dobra. A věřím v dobro i v lidech. Špatnou náladu nikdy moc a dlouho nemám, tak ji nemusím moc zahánět. Jenom mě moc mrzí, že lidi na sebe dokáží být i zlí. Možná to bude znít naivně, ale vyrostl jsem na ideálech Vinetoua a Old Shatterhanda. Tyto si držím stále. Má to smysl mít ideály a směřovat k nim. A věřit v ně, i když se zdají velmi vzdálené.

Čtenáři našeho časopisu jsou většinou studenti. Setkáváš se se studenty? Jací jsou podle Tebe dnešní mladí lidé?
Se studenty se samozřejmě setkávám často a hodně věcí spolu prožíváme. Dnešní mladí lidé se mi zdají dost otevření, toužící po pravdě, bezprostřední, jednající na rovinu. Ale také dost poznamenaní nefungujícími rodinami okolo sebe, bez nějakých velkých ideálů, za kterými by opravdu šli, často bez dobrých opravdových kamarádů. Mají hodně možností, jsou velmi zaměstnaní a na mnohé opravdu pro život důležité nemají čas. Potom zůstávají jen na povrchu věci. A často chybí vytrvalost tam, kde přijdou překážky.

Co bys jim přál, aby je v životě potkalo či nepotkalo?
Přeji i různé problémy a překážky, které se jim podaří překonat. A pak není nad to lepší radosti. A přeji také, aby potkali dobré přátele i toho největšího Přítele ? Boha. No a ať je nepotká nikdy zoufalství a beznaděj.

(za rozhovor poděkoval Martin Dvořáček)