Byli jsme v Lurdech 2008

Vydáno: 6.10.2008 | Autor: | Zpět

150té výročí lurdských zjevení - Také jsme Lurdy navštívili. Chcete něco z toho zakusit s námi nebo si tyto chvíle připomenout? Ponořte se do vzpomínek či "básně" jednoho z účastníků poutě.
 

Cestování. Říci tohle slovo nahlas v přeplněném městském autobuse, tak nějak o šesté ráno, kdy malátná těla unáší napůl spící duše do pekáren chleba vezdejšího, to by byl snad pokus o sebevraždu. Okolní zorničky se zúží, napřimovače vlasů stáhnou, rysy ztvrdnou, napětí zhoustne do hranatého otazníku? Něco jiného je zopakovat onen pojem nad hromádkou škvarků při polední pauze. Aááách jo. Víčka se na pár vteřin políbí a mysl narychlo zalistuje v albu poslední dovolené. Večer u televizních cestománií pak beznaděj i vzpomínání přepere touha opět někam vyrazit. Ne se plazit jako píďalka po mapách atlasu světa, ne odejít za roh do kina coby divák cizích sluncí. Chce se odejít, utéct na chvíli pryč od rytmu běžné skutečnosti, odevzdat se vlastnímu hřejivému sluníčku, vychutnat si osobní ráj, na který přece celý rok šetřím!

Alpy, Londýn, Kanáry, Azory, Rio Negro, Thailand, Florida, Antarktida ...vesmír. Prčice.

Dnes mohu zamířit téměř kamkoliv. Nebrání mi v tom pomačkané dráty za humny ani nervózní prsty na spouštích. Hranice mi určuje pouze představivost a míra peněžní obezity.

Horečné cestování je znamením doby. Je znamením vzdálenosti a napětí, nespokojenosti s tím, co mám. To je úžasná věc. Je to znamení toho, že lidé pořád hledají.

Každičká pouť je jen zhmotnělé pouto, hmatatelný obraz spojení mezi jakýmkoli počátkem a cílem. A vzdálenosti je vždy úměrná investice síly vydané všanc, společně s druhem touhy nejčastější míra konečného zisku. Jedu si obarvit a osolit kůži? Nadít prkenici, nadýchat se zvláštních atmosfér, odpočinout si? Chci vidět zajímavé domečky, políbit skálu, spatřit hromadu hor či podivný obraz nebo sochu? Anebo chci to všechno překročit, projít skrz to všechno do míst, která není vidět? Vždy přece mohu upřímně děkovat Hospodinu za krásu, kterou mi dává, mohu se dotknout svatosti v mnoha nepopsatelných podobách. Ano, vždyť mohu přijmout i skutečný nepochopitelný zázrak. Jediný krok přitom dělí modlu od modlitby, krok rázný, těžký, ale navýsost důležitý. Kdo ho však neudělá, marní čas...

Setkat se s Pannou Marií, to je, jak věříme, velmi bohulibý a milý cíl. A jaký lepší prostředek si letos vybrat, než Lurdy. Stopadesáté výročí zjevení, taková příležitost!

Cestovat do Lurd autobusem, to je jako odložit na lavičce v parku otevřenou učebnici dějin a nechat ji větru napospas. Tisíce zásadních příběhů se míjejí jeden za druhým jako divoké siluety alpských velikánů. Tu si drnkal Mozart na klávesy, tady skončil pilník život císařovny. O kousek dál stíny zmasakrovaných vesnic druhou válkou vržené, přestárlá katedrála uprostřed ospalé provincie, vlaky tak rychlé, že si jich lze nevšimnout. Avignonský pomník do nebe volajícího zmatku, strach z jižních bouří v tlustých zdech města Carcassonne... Tíha dějin, tlaky krajin, ta kontrastní příprava nejde ani vnímat. Tu tohle, támhle to, a tady zas bum! Překvapivý náraz do stěny Pyrenejí.

Malé, ale rušné město je napěchované hotely, bus mezi nimi kličkuje kamsi vzhůru do kopců. Jsme ubytováni v pokojném moderním areálu poutnického městečka sv. Petra, spravovaného charitou, nad ním vládne už jen vítr prohánějící mlhy po pastvinách.

Noční zpověď u velikého kříže, v temnotě vysoko nad hlavou pomalu dozrávají jehelníčky plné jedlých kaštanů. Konečně skutečné ticho. Venku i uvnitř. A před námi dva celé dny na místě z nejposvátnějších. Je to málo, či mnoho? Bůh ví. Jen o radosti se nedá pochybovat. Jsme v Lurdech!

Program je vlastně závislý na vlastních tužbách, nic není povinné. Místo má svůj zaběhnutý rytmus událostí a je na každém, aby se mu přizpůsobil podle svého. Na radu průvodců pana Štěrby a otce Mariana navštěvujeme nejdříve mezinárodní mši svatou v podzemní bazilice sv. Pia X. Vpravdě nečekaný zážitek. Desetitisíce lidí tu každý den ráno oživují monumentální prostor ne nepodobný představám o útrobách obrovských velryb. Ohromení. Dochází mi, na jak výjimečném místě se nacházím. Jestli to tak funguje po celou sezonu ... je to téměř nepředstavitelné. Ale potom se už bez ostychu prodírá minulost do přítomnosti. Massabiellská jeskyně.

Na tomto nejsvětlejším a nejteplejším místě nasyceném vodou i ohněm jsem strávil asi nejvíc drahocenného času. Neposkvrněná Panna si vybrala v krásné přírodě zastrčený kout, tichý i dosažitelný zároveň. Nedá se na něj zapomenout, nedá se o něm moc mluvit. Kdo jej viděl, má však malý domov v každé lurdské jeskyni kdekoli na světě.

Při devátém z osmnácti zjevení darovala Panna lidem pramen vody uzdravení a řekla: "Jděte k prameni, napijte se tam a umyjte se." Po celý rok se v koupelích za jeskyní střídají každodenně stovky lidí, aby ze svých duší a těl smyli nemoci, nečistotu, prach. Mužů čeká v odděleném prostoru o polovinu méně jako žen, i tak mají ale nejméně hodinu na to, aby svěřili Panně svá přání v růženci a rozjímání. Čistá voda chladí a pak hřeje, pokojné tváře odcházejí poděkovat.

Nejpříhodnější chvíle se naskýtá vzápětí. Z moderní stavby kostela sv. Bernadety vychází eucharistický průvod, vládne mu obrovská hostie v zástupu snad tisíce vozíčkářů. Okolostojící lidé se klaní či poklekají, vděčnost, radost či očekávání by se tu daly těžit. Vždyť právě v tuto chvíli se zde prý nejčastěji odehrávají zázračná uzdravení. Po slavnostním požehnání v obrovské náruči schodišť před Růžencovou bazilikou je náhle všude tolik lidí! Zástupy všemožných ras a národností obléhají jeskyni, ohňoví mužíci hlídají sta a sta hořících svic. Voda z pramene vtéká do nádob v předtuše dalekých cest, na uprchlé kapky číhají velikánští pstruzi řeky Gávy.

Ještě pozdravit Pána přímo nad jeskyní v bazilice Neposkvrněného Početí, jejíž nitro zpívá chvály nespočtem kamenných děkovných tabulek a jejíž vnější pohádková tvář tak jasně promlouvá do vzpomínek poutníků, ještě si zopakovat všechna růžencová tajemství před nádhernými mozaikami dolní Růžencové baziliky a už začíná další, tentokrát světelný průvod ke slávě Boha Spasitele. Mohutný proud světla protéká dlouhou promenádou v pokojných vlnách melodie světoznámé lurdské písně, v rytmu růžence bije jedno srdce všech zúčastněných. Adorace před půlnocí v jeskyni osvětlené velkým svícnem je nejtišší chvílí, ptačí hemžení v korunách blízkých stromů, vzpomínka na ráj. Cestou "domů" vůně horské máty. Nechce se spát. Škoda, že čas nejde natáhnout, ani o malý kousek...

Snídaně. Se zalepenými víčky máčím bagetu do kafé olé a nad pomerančovým džemem se v údivu ptám, jak je to všechno možné. Tolik lidí pohromadě, přitom v pokoji, bez konfliktů, skutečná bratrská atmosféra, která pohltí každého. A největší div - všude samí usměvaví, ochotní dobrovolníci. Musí se jich tu vystřídat nepředstavitelné množství. Jídelna, starost o pokoje, samotný poutní areál, koupele, služba při pobožnostech, starost o nemocné. Každý nemocný má k ruce jednoho nebo dva asistenty. Jestli jsou Francouzi opravdu tak bezbožní, jak se říká, tak se asi všichni katolíci odstěhovali do Lurd. Snad sama divoká Paříž, to kultiště elegance, krásy, rozkoší, rozmarů a marností, snad vyprovokovala Pána k rozhodnutí, že daroval Francii protipól víry a soucitu. Zde mají nemocní ve všem a všude přednost, zde jsou nemohoucí skutečnou šlechtou, která dává příležitost dobru tím, že si musí nechat sloužit. A nad skopovým na hrášku a dobrým portským si všímám, že radost těch služebníků je docela nakažlivá.

Svatá Bernadeta asi musela přemýšlet poněkud jinak. Asi by se velmi polekala, kdyby viděla všechno, co její městečko čeká, svoji úlohu ale sehrála dokonale. Díky tomu mohl být její život inspirací svatému otci, který spojil dar jubilejních plnomocných odpustků s malou pěší poutí po čtyřech důležitých místech jejího života. Předepsal povinné modlitby a rozjímání, vyslal nějakého šikulu s širokou štětkou a kyblíkem modré barvy, aby nejvhodnější cestu vyznačil nepřetržitou modrou čarou, no a cesta k velikým milostem byla hotova.

Náhle jiný svět. Spleť, ruch a shon, hemžení miniaturního Babylona. Ona pomněnková nit byla skutečně výborným nápadem, bez ní by asi mnohý poutníček místo pozorné modlitby jenom skřípal zuby. Město není velké, ale v kontrastu s pokojem za branou sv. Michaela působí až překvapivě světsky, dravě. Přestaň s tím modlením, koukej, kolik překrásných růženců čeká na tvou kapsu! Davy obchodů s náboženstvím drnkají na nejpudovější struny, jejich hlomoz nejde přeslechnout... Ještěže je tu Kašot.

Malá, skoro prázdná místnost s velikým krbem, kdysi jako bývalé vězení ještě ponuřejší než dnes. Azyl zchudlé rodiny Soubirous. Přes nekončící průvan věřících konečně tichý, dnes vlídný kout.

Pak křtitelnice. Pramen milosti, v němž byla obmyta i malá Bernadett. K svatostánku na druhém konci kostela je tak dlouhá cesta... Prvního svatého přijímání se Bernadeta dočkala při službě v útulku pro nemocné. Křtem Život začíná, Eucharistií je živen a ve službě se vydává. Kolik zrn přinesly Bohu klasy chudé dívky z Lurd? Kolik asi přinesou klasy mé..?

A znovu jeskyně, poslední povinné zastavení. Při cestě stojí dodnes ještě Bernadetin rodný dům, mlýn Boly stále vonící moukou, a také dům rodinného štěstí z doby, kdy už pan farář i biskup přijali zjevení za své a pomohli zbídačené rodině z nouze. Krby, veliké lžíce a maličké postele, začouzené zdi za sklem pokryté nečitelnou spletí tužkami psaných pozdravů.

Opětovné setkání celé výpravy, tentokráte na křížové cestě. Myslím, že se při ní Pán dotkl každého, nejenom skrze veliké zlatavé odlitky svého přetěžkého údělu.

Znovu rozjímání a shromáždění ve světelném procesí. Včera poprvé, dnes naposled. Nádoba pouti se naplňuje vyměřeným časem, tak málo ho zbývá! Ještě koupit svíci a nabrat živou vodu, rozloučit se. Rozloučit se? S místem možná, ale s Pannou Marií?

Před jeskyní modlitba daleko po půlnoci, tichá a radostná jako ptačí dech. Támhle se modlil Jan Pavel II., tady Bernadeta. Modlím se s nimi a se všemi dušemi, které zde objevily čistotu Neposkvrněného Početí: kéž si dokážeme uchovat ducha pokání, který se tu tak velkoryse nabízí a stejně snadno přijímá, kéž si naše srdce ponechají poklad čistoty už navždycky! Ave, Maria! Ježíši, děkuji Ti za všechno!

Cesta domů. Šťastná duše letěla napřed, tělo znavené po probdělé noci odevzdalo se osudu. Za rozehřátým sklem odvíjí se pozpátku již známý film, tentokrát však pozornost jen bez zájmu klouže po vzdálených provensálských obzorech. Pouze vynucené zastávky dovolí světu proniknout pod lenivá víčka, vždy však jen na chvíli, jakoby najednou už nebylo o co stát...

Marseille. Jak může být město tak podobné konkrétní ženě?

Doslova výlet lodí za báchorkou ostrova If. Vysušená skaliska strmí z hlubiny mořské pouště. Tady i kytky chutnají slaně. Bazilika Panny Marie s padacím mostem. Z nejkrásnější vyhlídky Francie není nic, prší. Místní se diví, co to padá z nebe. Odjíždíme podruhé nocovat do hotýlku s docela trefným názvem Formule 1.

A pak třeba bublající bohatství Monaka. Nejsme ty správné typy pro zdejší kraj, černá díra kasina nás nijak nepřitahuje. Jachty v hejnech nahánějí vzduch, marnost a přepych tu teče snad i v kanálech, jen malý kostel se choulí pod mostem. Otužilí seveřané z Moravy dovádějí ve vlnách. Místní krásky při tom pohledu zapínají vrchní knoflíčky. Až mi z té legrace po chvíli také začíná mrazit. Sem opravdu nepatřím.

Ligurské Arenzano, náhradní pozemský domov Jezulátka. Náš ocelový oř odmítá byť na okamžik odbočit z dálnice, společenství přátel Dítěte Ježíše tedy zbývá jen sveřepá modlitba v sedle. Začíná dlouhatánská noc. Vzadu na pětce se svíjí pět žížal, až jedna vyklízí pozici a souká se do uličky. Teprve pak noc vítězí, vše si podmaňuje hluboký mír.

"Domov"!

Svatý Václav nám o svém svátku přichystal po sedmi dnech odloučení občerstvení v kostele i na duši. Rychlonohá rozloučení, kufry a kanystry poletují sem a tam... a najednou... kdepak to jsem?

Jsem doma.

Jako by se mi zdál nějaký krásný, bohatý, sytý sen. Ale není to špatné probuzení.

Zapaluji svíci.

Poutě k Panně Marii jsou krásné. Ale také takovým zvláštním způsobem těžké. Maria pokaždé mluví o kříži, o bolesti. Prosí o pokání. Většinou nezbaví člověka těžkostí života, ale když pohladí, odchází strach a ruce mají opět sílu ty své kříže nést. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nestojím o skutečný zázrak úplného duševního a tělesného uzdravení. A lhal bych ještě víc, kdybych popíral, že jsem nakonec prožil své částečné a jednorázové, naoko ryze tělesné a takové mile komorní lurdské uzdravení. Kvůli této věci zajisté nemusím před komisi, nepochybuji, že má osobní zkušenost může zůstat napůl tajemstvím. Ještě více mě však tato perlička pobízí k objevování té podstatné Mariiny moci, tak veliké, skutečné a něžné zároveň, důležité pro každou další zkoušku v mém budoucím životě.

V pondělí jsem odjížděl ranním autobusem do práce. Čekaly mě docela nervózní okamžiky. Pokladní uzávěrka na zřícenině, to není jen tak. Celý den jsem však měl důvod čas od času se usmát. I nad hromádkou škvarků o polední pauze.

Není nad to zkusit překročit hranici svých vlastních představ.

Jen tak projít obrazem, který nám dobrý Bůh nabízí, a uvidět, co oči těla nikdy neuvidí.

Petr od Srdce Ježíšova