1. den: neděle 24.8. 2008
Zadáváme do navigace Gressoney la Trinité a kolem 19,00 vyjíždíme ze Znojma Vítkovou Kiou na zhruba 1050 km dlouhou trasu. Je to poprvé co neřídí Marian a tak rychlost nepřekračuje 140 km/hod. Přesto v pohodě kolem šesté ráno dojíždíme na poloprázdné parkoviště za městečkem Gressoney (1825m) a chvíli ještě dospáváme v autě.

2. den: pondělí 25.8. 2008
Ráno vysoko nad námi hrozivě vykukují ledové kopce. Po nezbytném přebalení všech věcí vysíláme Mariana na lanovku a kromě jeho batohu mu svěřujeme naše oba stany. (Abyste pochopili naši taktiku: Marian byl po nedávném osmimetrovém střemhlavém pádu ze střechy fary a následné rekonvalescenci odhadnut na fyzicky nejslabšího člena výpravy a chtěli jsme mu lanovkou šetřit síly. – Nakonec se ukázalo, že je vše jinak.) Zbytek týmu se odvážně vydává na cestu pod lanovkou do přestupní stanice Rifugio d. Lys (2342m), kam také asi po dvou hodinách doráží. Protože batohy neúprosně táhly k zemi (Vítkův měl skoro neuvěřitelných 30 kg), domluvili jsme, že do konečné stanice lanovky (Passo Salati – 2936m) Marian vyveze batohy nás všech (samozřejmě + dva stany), což se mu skutečně podařilo. Úderné skupině se bez batohů šlapalo o poznání lépe.
Na ten den bylo v plánu vyjít kousek nad konečnou lanovky a někde přespat ve stanu. Bylo to rozumné kvůli aklimatizaci na nadmořskou výšku i kvůli fyzickým silám (po nic moc noci v autě). Protože však byl postup rychlejší a snadnější než jsme počítali, dohodli jsme se, že to ten den dotáhneme až k první chatě – Rif. Mantova (3498m).
Jenže ouha – po již 1100m převýšení a opět se zrůdně těžkými batohy a navíc v mlze a místy i v dešti byl postup vpřed o dost pomalejší. Ještě že jsme nechali oba stany v „úschově“ u dozorčího lanovky. Sutí a po hnusně klouzavé skále jsme se dostali k traverzu přes mírně skloněný ledovec. Pokračování cesty za ledovcem nebylo možné v mlze odhadnout, tak jsme vyrazili víceméně nazdařbůh. Ledovec byl ale nad očekávání namrzlý, a tak si Jeroným po uklouznutí o led (nebo cepín:)) lehce rozsekl palec u ruky a Marian se po zadku svezl nějakých 20m dolů, načež se zarazil o vystouplé kameny. Přitom zlomil svou hůlku, jemu se ale naštěstí nic nestalo. Za ledovcem následovala pohodová ferata a za ní jsme již nedaleko zahlédli naší chatu Mantovu. Značně unaveni jsme se ptali na ubytování. Ne moc sympatický chatař nás nechal čekat až do 20,00, aby nám pak oznámil, že má obsazeno a že na chodbě ve spacáku spát nesmíme. Z posledních sil jsme tedy již za šera vystoupali do chaty Gnifetti, kde nás bez průtahů kolem 21,30 ubytovali.
Dnešní den byl tedy úspěšný, ale i „úletový“ zároveň: dostat se za první den rovnou do 3547m hrozilo horskou nemocí...

3.den: úterý 26.8. 2008
Po včerejší zabíračce jsme to chtěli dnes vyklidnit. Z chaty jsme vystrčili nosy až po desáté dopoledne a šli se „na lehko“ (tj. bez batohů) podívat, jak vypadá cesta dál k Punta Dufour. Stejně se z toho ale vyklubalo stoupáni o cca 500-600 výškových metrech po ledovci s několika trhlinami (kolik bylo těch neviditelných samozřejmě nevíme :)) na „plato“ – náhorní ledovcovou plochu zhruba ve výšce 4200m. Počasí bylo bez mráčku, sluníčko pálilo jak o život a bylo vysloveně vedro. Marian se zapomněl namazat opalovacím krémem, a tak se vrátil v obličeji lehce „ogrilovaný“ :). Výhledy byly náramné, cestu i všechny okolní kopce jsme nastudovali a kolem třetí hodiny jsme opět uléhali k odpočinku na Gnifetti.

4. den: středa 27.8. 2008
Tento den jsme se chtěli posunout o velký kus dopředu: dojít na nejvýše položenou chatu v Evropě Rifugio Regina Margherita na vrcholu Signalkuppe 4559m. Odtud by to už nemělo být daleko na Dufour. Počasí bylo opět bez chyby, cestu jsme už znali. Také se projevily první známky aklimatizace, a tak jsme oněch zhruba 1000 výškových metrů převýšení do oběda celkem bez problémů zvládli. Ovšem opakoval se předvčerejší scénář: chata byla zamluvena a přespat na chodbě nás nenechají. Jeroným začal cítit podivnou únavu (buď začínající viróza nebo první příznaky horské nemoci) a ani Honzovi nebylo nejlépe. Rozhodli jsme se pro sestup do bivaku Giordano 4167m. Cestou jsme se ještě zastavili na vrcholu Zumstain Spitze 4563m, odkud byla Punta Dufour coby kamenem dohodil. Ovšem cesta dál na nejvyšší horu Švýcarska Dufour přes skalní hřebínek a sněhovo-ledové plotny se nezdála moc bezpečná, proto převládl názor, že se o ni letos pokoušet nebudeme (Jeroným vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ani moc neprotestoval :)). Cesta zpět k bivaku byla bezproblémová, jenom Jeroným nechal na sněhu ležet limonádu, kterou před chvilkou vypil (pro méně chápavé: lehce se poblil :)).
V bivaku již byli nastěhováni dva mladí Češi, zkušení horalové, kteří toho měli už dost za sebou a jeden starší Ital (65 let), který nás hned informovalo tom, jak se máme v bivaku chovat a vypadal tam jako doma. Proto jsme ho pojmenovali Strážce majáku :). Nastalo velké vypravování a předávání zkušeností (se Strážcem majáku lámanou angličtinou). Ukázalo se, že už má prolezené celé Alpy a byl na Pamíru i v Himalájích. Prostě starý horský vlk. Šli jsme brzo spát na palandy, jen na Honzu zbyla karimatka na podlaze (aspoň mu nebylo takové vedro z vydýchaného vzduchu pod stropem :)).

5. den: čtvrtek 28.8. 2008
Od rána cítíme únavu, jsme už čtvrtý den nepřetržitě „v akci“. Naši spolubydlící vstávají brzy (asi kolem 05,30) a tak vylézáme taky. Chceme se pokusit o nedaleký Lyskam (4527m), kterému se pro množství pádů horolezců říká Lidožrout. Před vrcholem nebezpečně ční hodně strmý předvrchol a dost dlouhý ostrý sněhový hřebínek. Cesta vzhůru ale byla celkem v pohodě, jen pohledy dolů po prudkých úbočích braly dech. Počasí bylo opět výborné, což bylo hodně důležité nejen pro dobré výhledy (za větru by nás to asi z hřebínku prostě „sfouklo“). Před polednem jsme stanuli na vrcholu, odkud byl krásně vidět Matterhorn a celé panoráma Alp (včetně Mont Blancu, Grande Paradiso, Punta Dufour a včera dobytých vrcholů). Honza to ale raději uprostřed hřebínku vsadil na jistotu a otočil (připomínaje, že doma nechal ženu, dítě a nesplacenou hypotéku :)), a tak mu tento velikán utekl.
Dolů jsme šli stejnou cestou (přechod na západní vrchol Lyskamu jsme si už raději odpustili) a zanedlouho jsme byli zase všichni spolu. Vyrazili jsme na (blízký) Ludwigshöhe 4341m. Tato hora nám až tak moc práce nedala, i když se musí přiznat, že v této výšce se člověk stále pohybuje nějak pomaleji a zadýchaněji než v údolí :). Pak jsme přelezli na sousední Corno Nero 4321m, kam před námi směřovaly téměř hordy vysokohorských turistů. Všechny tyto vrcholy byly naštěstí od sebe vzdáleny jen několik stovek metrů, takže se to všechno dalo zvládnout v poměrně rychlém čase.
Jako poslední z vrcholů tohoto dne jsme se (bez Honzy) vydali na poslední větší horu v dohledu: Parrot-Spitze 4436m. Nebylo to nic moc technického, jen dost dlouhý hřeben na vrchol s jednou malou skalkou. Sil valem ubývalo, ale nakonec jsme získali i tento skalp. Pak už zbývalo jen sestoupit do naší staré známé chaty Gnifetti. Po tradičním odpoledním odpočinku jsme si všichni vychutnali večeři a jako prémii jsme si dopřáli půl litru červeného vína (ne na osobu, ale dohromady! :)).

6. den: pátek 29.8. 2008
Sestupový den. Nejsou již síly a taky už není kam z tohoto místa ještě vyrazit. Sbalili jsme si všechny saky paky a vydali se zpět k autu. Cesta příjemně ubíhala, taky proto, že to bylo z kopce a stále za hezkého počasí. U horní stanice lanovky jsme si vyzvedli naše stany a koupili si lístky dolů (musíme šetřit čas i síly, pokud se chceme ještě týž den přesunout na jiné místo a zítra zdolat ještě něco jiného). Lanovka jela rychle a zanedlouho jsme byli o 2700 výškových metrů níže než včera. U auta jsme se najedli ze zanechaných zásob, zabalili a vyrazili směr Brenner. Cestou Honza s Jeronýmem studovali mapy, aby určili náš zítřejší cíl. Vybíralo se mezi Tofanou de Rosses v Dolomitech a Donnerkoglem u Dachsteinu. Nakonec jsme se přiklonili k fyzicky jednodušší variantě – Donnerkoglu. Je tam zajímavá ferata na vrchol v 2054m. Kolem 22,00 jsme dojeli na parkoviště pod Verderer Gosausee. Honza spal tradičně v autě, Jeroným na lavičce a Marian s Vítkem si postavili stan. Noc byla teplá, nadmořská výška pouhých 850m :).

7. den : sobota 30.8. 2008
Po probuzení autem dojíždíme k lanovce, která nás za pár minut vyváží ke Gablonser Hütte 1550m. Cestou potkáváme skupinku turistů (víceméně důchodců) z Čedoku, kteří jdou taky na „špacír“ a nevěřícně otvírají ústa, když slyšeli, že jsme před pár dny byli ve 4500m. Od chaty jdeme ostře k nedalekému nástupu na feratu. Před námi se tam štosuje několik skupin pomalých, úzkostlivě se jistících lezců. Nevěřícně kroutí hlavou nad naším rychlým tempem i nad tím, že Marian a Jeroným kromě helmy nemají ani sedák. Postupně se nám na skalách podařilo předhonit zhruba 30 lidí, z toho minimálně třetinu Čechů. Ferata byla pěkně zajištěná, místy kolmé skály a dost „vzdušná“, ale jinak pohoda. Počasí nás ani tentokrát nezklamalo, takže asi za hodinu jsme stáli na slunečném vrcholu a vychutnávali si pohledy na údolí, jezero i Dachsteinský masiv s ledovcem. Cesta dolů „normálkou“ byla poměrně krkolomná – pro „běžné“ turisty asi i dost náročná, ale v jinak v pohodě. Ještě prudký a jakoby nekonečný sestup lesem od horní stanice lanovky ke Gosausee, kde se Marian před davy přihlížejících výletníků vykoupal v nádherně čisté vodě.
A pak už jen skočit do auta a za slušného vedra vyrazit směr Znojmo, kam jsme asi v osm večer bezpečně dojeli a dali si noblesní večeři v penzionu Blanka. Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem... :):):)

Malá ukázka prostředí zde.

( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | )